Narozeniny tchyně od samého rána slibovaly katastrofu. Všechno nasvědčovalo tomu, že ten den neskončí dobře. Renata Vaceková vstala ještě za šera – bylo sotva po šesté – a okamžitě se pustila do práce. Na kuchyňské lince se střídaly mísy se saláty, v troubě se pekl dort a jídelní stůl byl postupně prostírán pro dvanáct lidí. Dnes měli dorazit všichni příbuzní Štěpána Mlynáře, aby přišli poblahopřát hlavě rodiny.
Milena Starýová mezitím seděla v křesle u okna jako panovnice na trůnu a z povzdálí dohlížela na každý Renatin krok. Z jejích úst neustále padaly připomínky: jednou bylo málo soli, jindy zase přebývala kyselost, pak se jí nelíbilo množství majonézy nebo způsob, jakým byl ubrus rozložený. Renata neodpovídala, mlčky vše opravovala. Za tři roky manželství si na podobné zacházení zvykla, i když ji pokaždé bodlo u srdce.
Kolem poledne se byt začal plnit hosty. Tety, strýcové, bratranci i sestřenice Štěpána se rozhlíželi po Renatě s nepokrytým despektem. V jejich očích byla jen obyčejnou učitelkou na prvním stupni, s mizerným platem a bez zvláštního půvabu. Nikdo z nich nechápal, co na ní Štěpán kdy viděl. Pro celou rodinu zůstávala záhadou.
Jakmile se všichni usadili ke stolu, hovory se jako obvykle stočily k penězům. Probíralo se, kdo kolik vydělává, kdo si pořídil nové auto, komu se děti „lépe povedly“. Renata seděla tiše stranou, dolévala čaj a odnášela použité talíře. „Naše Renatka pořád učí malé děti,“ utrousila jízlivě teta Vendula Planýová. „Vsadím se, že jí ani dvacet tisíc nedají.“ „Osmnáct,“ upřesnila tchyně s potěšeným úsměvem. „Ještě že Štěpán má slušnou výplatu v továrně, jinak by žili jako kostelní myši.“
Štěpán Mlynář pracoval jako mistr směny ve velkém závodě. Peníze nebyly špatné, ale o žádném luxusu nemohla být řeč. Malý byt, starší auto a dovolená jednou za dva roky na chalupě u tchyně – tak vypadal jejich každodenní život. „Renato, dojdi pro další ubrousky,“ poručila Milena Starýová.
V kuchyni Renata otevřela skříňku a vytáhla balíček papírových ubrousků. Ruce se jí třásly únavou i nahromaděným ponížením. Každá rodinná oslava se měnila v přehlídku její domnělé bezcennosti. Když se vracela do obýváku, zaslechla strýce Jaromíra Doležala, jak se chlubí úspěchy v podnikání. Nové auto, čerstvě zrekonstruovaný byt, plánovaný odpočinek u moře v Bašce Vodě. Ostatní ho poslouchali s obdivem a závistí. „A my máme doma radost,“ povzdechla si tchyně. „Snacha nám sedí na krku, nic nevydělá, jen utrácí.“
Renata položila ubrousky na stůl a chtěla odejít, ale Milena Starýová ji zarazila pohybem ruky. „Zůstaň. Když už se mluví o tobě, pověz všem, kolik utrácíš za svoje rozmary.“ „Já skoro nic…“ začala tiše. „Jak to myslíš, že nic?“ nenechala ji domluvit tchyně. „Kosmetika, hadry, ty tvoje hloupé knížky?“ Renata si kupovala tu nejlevnější kosmetiku, oblečení nosila roky a knihy si půjčovala z knihovny. Vysvětlovat to před všemi ale bylo příliš ponižující. „Příživnice,“ rozohnila se tchyně. „Žije z peněz manžela a ještě si vyskakuje!“ „Mami, dost,“ ozval se Štěpán, nejistě a slabě. „Ne, není dost! Už se na ni nemůžu dívat! Myslí si, že je krásná, a přitom je to obyčejná šedá myš!“
Milena Starýová vyskočila od stolu, popadla talíř se zbytky salátu a mrštila jím po Renatě. Porcelán narazil do zdi a rozletěl se na střepy. „Vypadni odsud! Už mě nebaví se na tu tvou ubohou tvář dívat!“ Renata beze slova sesbírala střepy, vytřela podlahu a odešla do koupelny. V zrcadle uviděla bledý obličej s červenou skvrnou na tváři, kam ji zasáhl úlomek talíře.
Hosté zůstali sedět, jako by se nic nestalo. Štěpán pil pivo a bavil se s bratrancem o fotbale. Nikdo se Renaty nezastal. Zbytek večera strávila v kuchyni u dřezu, myla nádobí a uklízela stůl. Příbuzní odešli pozdě v noci a zanechali po sobě hromady špinavých talířů. Milena Starýová šla spát spokojená – před všemi jasně ukázala, kde má snacha své místo a kdo je v domě pánem.
Ráno Renata vstala jako vždy v sedm, připravila snídani manželovi i tchyni. Štěpán se chystal do práce, když se náhle ozval zvonek u dveří. Renata se lekla a otočila hlavu směrem k předsíni, netušíc, že za okamžik se události dají do nečekaného pohybu.