Chtěla, aby se Štěpán cítil jako chlap.
Jako ten, kdo rodinu živí.
Jako skutečná hlava domácnosti.
Je na tom snad něco špatného?
Milena Starýová velmi dobře chápala, že každá Renatina věta byla promyšleným zásahem. Ne hlasitým útokem, ale tichým, zdvořilým a o to krutějším rýpnutím do jejich pýchy.
„A včera jste mě nazvala parazitem,“ pokračovala Renata klidným, vyrovnaným hlasem. „Řekla jste, že žiju z peněz svého muže. A k tomu jste po mně před celou rodinou hodila talíř.“
„Já… já jsem nevěděla…“
„To, jestli jste věděla, nebo ne, nehraje roli,“ přerušila ji Renata. „Podstatné je, že vám připadá normální ponižovat člověka kvůli penězům.“
Zvedla se z křesla a přešla k oknu. Venku se rozbíhal obyčejný pracovní den – lidé spěchali na zastávky, do kanceláří, do továren. I do té, kterou vlastnila nenápadná „učitelka“, jak o ní Milena Starýová ráda mluvila s despektem.
„Máte přesně hodinu,“ pronesla Renata bez otočení, „abyste si sbalila věci a opustila tenhle byt.“
„Jak opustila?“ vyjekla tchyně. „A kam mám jít? Vždyť je to náš domov!“
„Náš domov?“ Renata se otočila a hořce se pousmála. „Tenhle byt platím už dva roky výhradně ze svých peněz. Nájemní smlouva je napsaná na mě.“
Vytáhla z desek další papír a podala ho Mileně Starýové. Bylo na něm jasně uvedeno, že Renata Vacková je nájemkyní, zatímco tchyně má pouze trvalé bydliště.
„Ale já jsem ti jako matka!“ zařvala tchyně.
„Pro mě jste nikdo,“ odpověděla Renata chladně. „Zvlášť po tom, co se stalo včera.“
Milena Starýová se náhle zhroutila na kolena a chytila Renatu za lem šatů. Slzy, prosby, sliby nápravy – všechno se mísilo v zoufalé snaze udržet si dosavadní život.
„Ty, Štěpáne, zůstat můžeš,“ obrátila se Renata k manželovi. „Pokud dokážeš žít bez maminky za zády.“
Štěpán seděl bez hnutí, s kamenným výrazem. To, co se právě odehrávalo, mu připadalo neskutečné. Žena, kterou dlouho považoval za slabou a závislou, se ukázala být majetnější než všichni jeho příbuzní dohromady.
„Takže jsi to dělala schválně?“ vyhrkl. „Abys nás ponížila?“
„Ne,“ zavrtěla Renata hlavou. „Chtěla jsem normální rodinu. Manžel pracuje, žena se stará o domácnost, tchyně pomáhá a podporuje. Ale tohle se nepovedlo.“
„Odpusť mi, Renatko!“ vzlykala Milena Starýová. „Už to nikdy neudělám! Budu hodná! Vždyť ty jsi byla tak laskavá!“
„Byla,“ přikývla Renata tiše. „Před třemi lety.“
Sebrala ze země střep z talíře, který po ní tchyně hodila předchozího dne. Malý kousek porcelánu s modrými kvítky – hmatatelná připomínka potupy.
„Víte, co mě bolelo nejvíc?“ zeptala se. „Ne to, že jste po mně hodila nádobí. Ale že se mě nikdo nezastal. Všichni seděli, dívali se a mlčeli.“
Štěpán sklopil hlavu. Věděl, že je to pravda. Nedokázal se matce postavit, bál se konfliktu před příbuznými.
„Máte hodinu, Mileno Starýová,“ zopakovala Renata. „Jinak zavolám ochranku.“
„Jakou ochranku?“
„Podnikovou. Mám vlastní bezpečnostní službu. A jsou opravdu důslední.“
Tchyně pochopila, že to není výhrůžka. Se vzlyky se odebrala do pokoje balit. Když zmizela za dveřmi, zůstali Renata a Štěpán sami.
Chtěl něco říct, omluvit se, vysvětlit tři roky lhostejnosti. Slova mu ale zůstala viset v krku.
„Zůstaneš?“ zeptala se Renata.
„Chceš, abych zůstal?“
„Chci, abys to rozhodl sám. Ne podle mámy.“
Štěpán mlčel. Ve třiceti letech se mu volba mezi ženou a matkou zdála nesnesitelná.
„Tak jeď s ní,“ rozhodla Renata klidně. „Najděte si něco společně. Za tvůj skutečný plat.“
„A moje práce?“
„Tu máš jistou. Ale prémie končí. Čtyřicet pět tisíc korun měsíčně – to je tvůj reálný příjem mistra směny.“
Milena Starýová vyšla z pokoje se dvěma taškami. Oči opuchlé, ruce se jí třásly. Ještě před hodinou byla pánem situace, teď stála na prahu bez jistoty.
„Renatko, nemůžeme si ještě promluvit?“ zkusila to naposledy.
„Nemáme o čem.“
„Ale omluvila jsem se…“
„Pozdě. Přemýšlet jste měla dřív.“
Štěpán si oblékl bundu a pomohl matce s taškami. Na prahu se ještě jednou otočil k ženě…