Na prahu stáli dva muži v tmavých oblecích, oba s deskami pevně sevřenými v rukou. Působili úředně, chladně a naprosto nečekaně.
„Je paní Renata Vaceková doma?“ zeptal se ten starší formálním hlasem. „Jsme z vedení společnosti provozující závod na výrobu kovových konstrukcí pojmenovaný po Lesji Ukrajince. Potřebujeme s vámi neodkladně probrat výrobní záležitosti.“
Štěpán Mlynář překvapeně pohlédl na manželku. V hlavě se mu okamžitě rozsvítila otázka, která nedávala smysl – jaká spojitost může existovat mezi učitelkou na prvním stupni a obrovským průmyslovým podnikem?
„Pojďte dál,“ pronesla Renata klidně a ustoupila stranou, aby jim umožnila vstup.
Z ložnice se v tu chvíli objevila Milena Starýová, oblečená jen v županu. Tvářila se nespokojeně a přísně.
„Co to má znamenat? Takové návštěvy po ránu?“ utrousila podrážděně.
Starší z mužů se ujal slova. „Paní Renato, máme komplikaci v oblasti administrativy. Účetní oddělení odmítá uvolnit mimořádné odměny zaměstnancům bez vašeho písemného souhlasu. Bez vašeho podpisu nejsme oprávněni prémie vyplatit.“
Štěpán sledoval scénu jako divadelní představení, kterému nerozuměl. Jeho žena, dokumenty, prémie zaměstnancům továrny – znělo to absurdně.
„Kolik lidí je na seznamu?“ zeptala se Renata věcným, až manažerským tónem.
„Tři sta dvacet,“ odpověděl muž. „Celková částka činí dva miliony osm set tisíc korun.“
„Schvaluji. Pošlete to přes účetní oddělení, ať jsou peníze vyplaceny nejpozději do konce týdne.“
Renata si převzala složku, pozorně ji prošla, bez zaváhání se podepsala a vrátila dokumenty zpět. Oba muži poděkovali, rozloučili se a odešli. Dveře se zavřely a v bytě se rozhostilo tíživé ticho.
„Co to sakra bylo?“ vydechl Štěpán chraplavě.
„Pracovní záležitosti,“ odpověděla Renata klidně, zatímco si nalévala čaj.
„Jaké pracovní záležitosti? Vždyť jsi učitelka!“
„Ano. A taky něco víc.“
Milena Starýová se pomalu sesunula na židli. Byla bledá.
„Ty pracuješ v továrně?“ vyhrkl Štěpán.
„Ne,“ zavrtěla Renata hlavou. „Já ji vlastním.“
„Vlastníš… co?“
„Ten závod. Továrnu na kovové konstrukce. Tu samou, kde ty pracuješ jako mistr směny.“
Štěpán měl pocit, že se mu pod nohama otevřela zem. Podnik, kam denně jezdil, odkud mu chodila výplata, kde si budoval respekt kolegů – patřil jeho ženě?
„To není možné,“ zašeptala Milena.
„Je,“ Renata vytáhla z kabelky další složku. „Dědictví po dědečkovi. Zemřel před pěti lety a odkázal mi celý podnik. Tehdy jsem ještě nebyla tvou manželkou.“
Milena se třesoucíma rukama chopila dokumentů. Razítka, podpisy, registrační čísla – vše bylo pravé. Jméno Renata Vaceková figurovalo jako jediná majitelka společnosti se základním kapitálem dvě stě padesát milionů korun.
„Proč jsi to tajila?“ Štěpán se sesunul na gauč, neschopen uvěřit realitě.
„Protože nebyl důvod to řešit,“ pokrčila Renata rameny. „Jsi pracovitý, samostatný. Dokázal ses postarat sám o sebe i o rodinu. Nebyla to včera slova tvé matky?“
Listovala papíry, jako by šlo o předpověď počasí. Daňová přiznání, bankovní výpisy, zprávy vedení – čísla byla ohromující.
„Takže celou dobu jsi…“ Štěpán nedokázal větu dokončit.
„Ano. Měla jsem zisk ze závodu. Ne nijak přehnaný. Zhruba patnáct milionů korun ročně čistého.“
Milena si přitiskla ruku na hruď. Patnáct milionů ročně vydělávala žena, kterou ještě včera označila za parazita.
„Ale ty přece každý den chodíš do školy!“
„Protože mám ráda děti. Plat učitelky dávám na dobročinnost – pomáhám rodinám s více dětmi, kupuji učebnice, platím školní výlety.“
Renata složku zavřela a vrátila ji zpět do kabelky. Její pohyby byly klidné, vyrovnané.
„Štěpáne,“ oslovila manžela téměř nevinně, „víš, kolik vlastně bereš v továrně?“
„Čtyřicet pět tisíc,“ odpověděl rozpačitě.
„To je základní mzda. Prémie, příplatky, třináctý plat – to všechno ti doplácím já. Ve výsledku máš osmdesát tisíc měsíčně.“
Štěpán otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Tři roky byl hrdý na svou kariéru, chlubil se přátelům úspěchem. A přitom ho manželka nenápadně finančně dotovala.
„Proč jsi to dělala?“ zasyčela Milena Starýová s potlačovaným vztekem, zatímco v místnosti dál houstlo napětí, které slibovalo další ostrý střet.