„Jemu je z úst cítit aceton. Připomíná to počáteční fázi diabetické ketoacidózy.“ — vyhrkla uklízečka Renata a sálem se rozhostilo ticho

Neočekávaně odvážná a dlouho přehlížená.
Příběhy

— „Nemáme si sem rovnou zavolat i uklízečku? Třeba nám stanoví diagnózu,“ rozlehl se konferenční místností uštěpačný hlas ředitele nemocnice.

Mezi řadami lékařů to zašumělo potlačovaným smíchem. V prostorném sále právě probíhalo mimořádné zasedání kvůli kritickému pacientovi – známému podnikateli, který náhle upadl do kómatu. Nejzkušenější odborníci zařízení si lámali hlavy nad tím, co se s ním vlastně děje, avšak zatím bez jediného jasného výsledku. Ředitel, vysoký šedovlasý muž jménem Karel Vacek, nervózně přecházel sem a tam před pultíkem. Konzilium svolal proto, že vlivný pacient byl na pokraji smrti a příčina jeho stavu zůstávala záhadou.

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Vacek, vyčerpaný a podrážděný, teď ztratil sebekontrolu a vypustil jedovatou poznámku, která měla jasně mířit na bezradnost jeho kolegů. Ve dveřích se v tu chvíli nejistě zastavila drobná žena v modrém pracovním plášti. Renata Kolářová, uklízečka, právě vytírala podlahu na příjmu, když se z reproduktoru ozvalo její jméno s výzvou, aby se okamžitě dostavila do konferenčního sálu.

Vyděsilo ji to. Napadlo ji, jestli někde něco neodflákla a jestli si ji vedení nehodlá vzít na kobereček kvůli špíně. Bohuslav Matoušek, starý internista, si rozpačitě odkašlal.

— „Karle, není to už trochu přehnané?“

Jenže ředitel už mávl rukou směrem k mladé sestře sedící u dveří.

— „Když už je tady, ať jde dál. Poslechneme si i její názor,“ pronesl hlasem chladným jako led, s jasným podtónem posměchu.

Renata znervózněla ještě víc. Váhavě překročila práh a měla pocit, že se na ni upírají desítky očí – zvědavých, pobavených, shovívavých. Srdce jí bušilo tak silně, až to bolelo. „Proboha, co tady dělám?“ problesklo jí hlavou. Oběma rukama svírala násadu od mopu, jako by jí měla sloužit jako ochrana. Nikdy předtím se žádné lékařské porady neúčastnila, natož aby na ní měla cokoli říkat.

— „Jen pojďte dál, paní, nestyďte se,“ ozvalo se ironicky z první řady. — „Třeba dnes zachráníte celou medicínu.“

Sálem se znovu rozlil tlumený smích, tentokrát sotva slyšitelný, ale dostatečně jasný. Vzduch ztěžkl a Renata měla pocit, že se i dýchá hůř. Samovolně sklopila zrak. Tváře jí hořely, jako by dostala facku. Bylo to nespravedlivé a ponižující – nepřišla z vlastní vůle, zavolali ji, a přesto na ni hleděli, jako by sem vůbec nepatřila.

Co měla říct? Neměla slova ani odvahu. V jejich očích byla jen uklízečka, nikdo důležitý. Jenže její život přece nebyl vždycky takový.

Letmo si všimla projekčního plátna u pultu, kde svítily údaje o pacientovi: tep, krevní tlak, laboratorní hodnoty. Lékaři se přeli, ukazovali na čísla, ale skutečná podstata problému jim unikala. Nešlo o ledaskoho – pacientem byl Milan Tkadlec, miliardář a jeden z nejmocnějších mužů v zemi. Do nemocnice ho přivezli po kolapsu v jeho vile. Od té chvíle ležel na jednotce intenzivní péče v bezvědomí a jeho stav se postupně zhoršoval. Vyšetření následovalo vyšetření, magnetická rezonance, testy – nic konkrétního. Žádný infarkt, žádná mrtvice, infekce se také nepotvrdila. A přesto člověk doslova chřadl před očima.

Renata tyhle rozhovory slýchala ráno na chodbách, když uklízela. Sestry si šeptaly, že pokud takový pacient zemře, někdo za to zaplatí kariérou. Ředitel prý nespal celou noc a telefonoval s odborníky z Prahy. A teď tu seděli všichni pohromadě a zoufale hledali odpověď. A ona, obyčejná uklízečka, byla najednou součástí téhle absurdní situace.

Karel Vacek se tvářil, jako by jí prokazoval zvláštní poctu, a teatrálně k ní natáhl ruku.

— „Tak tedy, Renato Kolářová, jestli se nepletu? Máte nějaký nápad, proč je náš pacient na pokraji smrti? Podělte se s námi o svou lidovou moudrost.“

Poslední větu doprovodil jedovatým úsměvem. V sále to znovu zašumělo.

— „To je snad blázinec,“ zamumlal někdo téměř neslyšně.

Ta slova bodala jako drobné jehličky. Každé zvlášť, ale dohromady vytvářela tíživý tlak. Renata stála uprostřed místnosti a měla pocit, že je obklíčená pohledy plnými posměchu, odsudků i lhostejnosti. Polkla nasucho. Nejraději by se propadla do země. „Proč se ke mně tak chovají? Vždyť jsem nic neprovedla.“ Stud a bolest se jí svíraly v krku, až sotva dýchala.

A přesto se v ní v příštím okamžiku cosi pohnulo. Tvrdohlavý, tichý vzdor. Když už z ní udělali terč posměchu, aspoň něco řekne. Narovnala se, zvedla hlavu a nadechla se, připravená konečně promluvit, aniž by tušila, jaký rozruch její slova za okamžik způsobí.

Pokračování článku

Zežita