Zvedla bradu a pokusila se nadechnout.
„Já… já vlastně nevím, proč on…,“ začala nejistě, ale věta se jí rozpadla pod přívalem dalšího smíchu, který se sálem rozlil jako studená sprcha.
Vtom se však Renatě Kolářové vybavilo ráno. Úplně obyčejné ráno na jednotce intenzivní péče. Myla tehdy podlahu v pokoji bohatého pacienta, když lékaři na chvíli odešli a ona zůstala s nemocným sama. Přístroje tiše pípaly, místnost byla klidná až nepřirozeně. A právě v tom tichu zachytila zvláštní pach. Jemný, nasládlý, nepříjemně připomínající aceton. Tehdy nad tím mávla rukou. Mohlo se jí to jen zdát, nebo to přisoudila dezinfekci. Až teď, když její pohled zabloudil k tabulce laboratorních výsledků, jí to znovu došlo. Hladina cukru v krvi byla zvýšená, ale ne tak, aby to samo o sobě vysvětlovalo kolaps.
Primář už se chystal celou věc uzavřít a odbyl ji mávnutím ruky: „Dobře, rozumíme. Omlouváme se, že jsme vás zdržovali.“
V tom okamžiku však Renata, sama překvapená vlastní odvahou, vyhrkla:
„Jemu je z úst cítit aceton. Připomíná to počáteční fázi diabetické ketoacidózy.“
Jakmile to dořekla, zalekla se vlastních slov a umlkla, jako by si přála vzít je zpátky. V místnosti se rozhostilo ticho. Desítky pohledů se upřely na uklízečku, která stála u stěny a bledla. Primář přimhouřil oči.
„Prosím?“ zopakoval pomalu. „Co jste to říkala?“
Renata cítila, jak se jí podlamují kolena, přesto sebrala zbytky odvahy a tentokrát mluvila o něco jistěji:
„Když jsem dnes ráno uklízela na resuscitaci, zdálo se mi, že od pana Dmitrije Vladimiroviče jde zápach podobný acetonu. Jako ředidlo… jen mnohem slabší.“
„Aceton?“ zopakoval primář zmateně.
Sálem to zašumělo. Několik lékařů si vyměnilo pohledy.
„No a?“ ozvala se mladá lékařka z endokrinologie. „Cukr má sice zvýšený, ale ne nijak extrémně.“
Do hovoru však vstoupil starší terapeut, Bohuslav Matoušek. Vstal, nervózně si posunul brýle a promluvil pevným hlasem:
„Kolegové, počkejte. Ona má pravdu. Zápach acetonu z dechu je typickým příznakem ketoacidózy.“
Napětí v místnosti by se dalo krájet. I ti, kteří se před chvílí pochechtávali, teď mlčeli a poslouchali. Primář se zamračil.
„Ketoacidóza? Vždyť neměl kriticky vysokou glykémii…“
Bohuslav Matoušek udělal krok vpřed. Byl viditelně rozrušený, ale v očích se mu zračil profesní zápal.
„To se může stát i při mírnější hyperglykémii,“ vysvětloval klidně. „Zvlášť u diabetu druhého typu, který ještě nebyl diagnostikován. Připočtěte silnou dehydrataci a stres.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal srozumitelněji: když tělo nemá dost energie, začne spalovat tuky. Tím vznikají ketolátky, toxické látky. Jakmile se nahromadí, dochází k otravě organismu. To je ketoacidóza. Člověk může ztratit vědomí, upadnout do kómatu – a to i bez dramatického nárůstu cukru.
Renata se osmělila a tiše přidala:
„On prý poslední dny skoro nejedl, než ho přivezli. Slyšela jsem, že jen popíjel trochu vody.“
Mladá endokrinoložka si plácla dlaní do čela.
„Samozřejmě! Dehydratace a stres. Cukr mu mohl vyskočit nárazově.“
Všichni začali mluvit jeden přes druhého. Primář zvedl ruku.
„Klid. Jestli jde o diabetickou ketoacidózu, tak nesmíme ztrácet čas. Okamžitě zkontrolovat ketolátky! Máme výsledky?“
Ukázalo se, že test byl odeslán do laboratoře teprve před pár minutami, jakmile zaznělo podezření na tuto diagnózu. Vzhledem k naléhavosti ale odpověď dorazila rychle. Do sálu vběhla zadýchaná mladá laborantka s papírem v ruce.
„Pozitivní!“ vyhrkla hned ode dveří. „Ketolátky jsou výrazně zvýšené!“
Lékaři zalapali po dechu. Primář jí vytrhl výsledek z ruky a zbledl.
„Okamžitě na JIP! Zahájit infuze, podat inzulin, elektrolyty! Rychle!“
Několik lidí vyskočilo a rozběhlo se ke dveřím, cestou rozdávali pokyny do vysílaček. Ostatní zůstali stát a zírali na Renatu Kolářovou, jako by před nimi stál přízrak. Přitiskla se zády ke zdi, netušíc, zda má odejít, nebo zůstat. „Tohle se mi snad jen zdá… Pane Bože,“ problesklo jí hlavou. „Vždyť jsem si jen vzpomněla na starou sousedku s cukrovkou. Taky tak zvláštně voněla, když jí cukr…“