Bohuslav Matoušek se pohnul z místa a udělal několik kroků dopředu. Zastavil se přímo před Renatou Kolářovou a zkoumavě si ji prohlížel, jako by si ji teprve teď opravdu všiml.
„Paní Renato, to, co jste řekla… bylo naprosto přesné,“ pronesl pomalu. „Jak jste přišla na ten aceton? A hlavně – že by to mohlo souviset se stavem pacienta?“
Renata znejistěla. Ruce se jí samy sevřely kolem násady mopu.
„Já…“ odkašlala si. „Kdysi jsem měla sousedku. Byla těžká diabetička. Jednou se jí udělalo strašně zle a v bytě byl přesně tenhle zápach. Takový nasládlý, štiplavý. Tehdy mi to utkvělo v hlavě. A dneska… když jsem prošla kolem, připomnělo mi to tamtu situaci.“ Sklopila pohled. „Nejsem žádný doktor. Jen se mi to náhle vybavilo.“
Starý terapeut přikývl a koutky úst se mu lehce zvedly.
„Tohle je přesně ono,“ řekl klidně. „Pracovní paměť a všímavost. Díky vám se ten muž dostal k včasné léčbě. Upřímně – ne každý lékař by si toho všiml. Vy jste ucítila, spojila si to a ozvala se.“
Karel Vacek stál opodál a stále vypadal zaskočeně. Sundal si brýle, pomalu si otřel čelo kapesníkem a zhluboka vydechl. Tváře mu zčervenaly, tentokrát však ne rozčilením.
„To je neuvěřitelné,“ zamumlal spíš pro sebe. „Tak prosté… a přitom jsme to málem přehlédli.“
Zvedl oči k Renatě. Z jeho výrazu zmizela povýšenost i ironie. Hlas ztišil, téměř změkl.
„Paní Kolářová,“ oslovil ji váhavě, „omlouvám se vám. Za to, že jsme vás vtáhli do celé téhle situace… a že jsem vás postavil do dost nepříjemné role. Nebylo to fér.“
„To tedy nebylo,“ zaznělo tiše z jejích úst.
Karel si nervózně odkašlal a uhnul pohledem. V duchu si spílal za vlastní nadřazenost. V místnosti to zahučelo. Někteří lékaři se tvářili provinile – ještě před chvílí se smáli, vtipkovali. Renata jen bezradně rozhodila rukama.
„Prosím vás, to já bych se měla omlouvat. Vpadla jsem vám sem, jako bych byla někdo důležitý.“
„To vůbec,“ ozval se rázně Bohuslav Matoušek. „Projevila jste odvahu a postřeh. A hlavně jste se nebála ozvat. To chce charakter.“
Renata zčervenala až po uši. Karel Vacek se mezitím znovu nadechl a přepnul se zpět do pracovního režimu. Tvář mu ztvrdla profesionalitou, hlas získal pevnost.
„Dobře, kolegové. Poradu odložíme. Teď je důležitý pacient. Musíme stabilizovat jeho stav. Prosím, vraťte se na svá oddělení a jednejme rychle.“
Otočil se k odchodu, pak se ale zarazil a ještě jednou se k Renatě vrátil. Tentokrát v jeho hlase nebylo ani stopy po posměchu – jen respekt.
„Paní Kolářová, máte hotovo. Děkuji vám. Upřímně.“
Lehce se dotkl její paže, jako by ji chtěl uklidnit, a spěšně zmizel za ostatními. Renata zůstala stát, přitiskla si k sobě kbelík s úklidovými potřebami a snažila se pochopit, co se právě odehrálo. Ještě před chvílí byla terčem posměchu. Teď… teď se na ni dívali úplně jinak.
Byl to sen? Chtěli ji zesměšnit – a výsledek byl přesně opačný.
„Paní Renato?“ ozval se nesmělý ženský hlas.
Byla to mladá endokrinoložka, která se na začátku tvářila nejvíc pochybovačně. Teď měla v očích vděk a rozpaky. Přistoupila blíž a na okamžik se zastavila, jako by hledala správná slova.
„Děkuju vám,“ řekla tiše. „Bez vás bychom možná ještě pořád tápali a ztráceli čas.“
Renata se nesměle usmála a sklopila zrak. Vtom kolem prošel další lékař, starší muž v bílém plášti, s poznámkovým blokem v ruce. Ani se nezastavil, jen poznamenal s lehkým respektem:
„Hezky jste nás uzemnila. To se nestává často.“
Renata si strčila ruce do kapes zástěry a rozpačitě pokrčila rameny.
„Ale kdepak. Jen mi ten pach přišel povědomý.“
Doktoři však nesouhlasně kroutili hlavami. Někdo jí při odchodu dokonce tiše zatleskal. A Bohuslav Matoušek se k ní ještě jednou obrátil, podíval se jí přímo do očí a řekl:
„Nenapadlo vás někdy studovat zdravotnický obor? Třeba na ošetřovatelku nebo sanitářku? Máte na to cit.“
Renata zůstala stát jako opařená.
„Prosím vás…“ vydechla. „Vždyť mně už táhne na čtyřicet…“