Karolína Vaceková stála uprostřed kuchyně a s tichým uspokojením si prohlížela nový kuchyňský nábytek v jemném krémovém tónu. Obklady, které si vybírala z katalogů téměř celý měsíc, teď působily dokonale čistě a sladěně. Každý detail – od zásuvek až po stropní světla – byl zaplacený z jejích vlastních peněz, vydělaných během deseti let práce v architektonickém ateliéru. Tenhle byt pro ni měl zvláštní hodnotu. Nic tu nebylo náhodné: parapety z bílého kamene, vyhřívaná podlaha v koupelně, masivní dubové dveře vedoucí do ložnice.
Třípokojový byt v samém centru města ji nestál málo sil. Musela prodat matčinu chalupu, vložit veškeré úspory a vzít si menší úvěr. Už druhým rokem žila v prostoru, kde všechno patřilo výhradně jí – stěny, zařízení i vůně ranní kávy, která se každé ráno rozléhala bytem.
S Romanem Tkadlecem se seznámili náhodou. Přišel do její kanceláře kvůli schválení projektu. Vystupoval slušně, pozorně naslouchal a uměl vést příjemný rozhovor. Po půl roce se k ní nastěhoval a o další čtyři měsíce později svůj vztah stvrdili úředně. Roman byl povahou klidný a hodný, někdy až příliš přizpůsobivý – hlavně pokud šlo o jeho rodinu.
„Karolíno,“ oslovil ji jednou večer tiše, když si pečlivě sundával sako, „máma by se chtěla v sobotu stavit. Prý přinese koláče.“
„Romane, proč mi to říkáš dva dny předem? Mám své plány.“
„Nebude tu dlouho…“
„Víš přece, že nemám ráda neohlášené návštěvy. Zvlášť od tvojí maminky,“ odpověděla a otočila se ke dřezu, aby zakryla podráždění.
Milena Procházková byla hlasitá žena, zvyklá prosazovat svůj názor jako jediný správný. Bydlela ve starém domě na okraji města a ráda připomínala, že majetek se má dělit „spravedlivě“. Tím myslela dvoupokojový byt, který měl Roman jednou zdědit spolu se svým bratrem Lubošem Míkou.
Karolína se tomu v duchu pousmívala. Ani ona, ani Roman od jeho příbuzných nic nechtěli. Jenže Milena to viděla jinak.
V onu sobotu se ukázalo, že návštěva rozhodně nebude krátká. Milena dorazila v doprovodu Luboše, jeho manželky Lucie Malířové a dvou hlučných dětí. Bez jakéhokoli varování. Jakmile Karolína otevřela dveře, byt zaplnila směs levného parfému, hlasitých hlasů a dupotu.
„No teda! Proč to tu máte tak… sterilní?“ ušklíbla se Lucie, když Karolínu minula a odhodila bundu na pohovku v obýváku.
„Protože u mě se věci nehází, kam koho napadne,“ odpověděla klidně majitelka bytu.
Děti okamžitě začaly skákat po gauči a shazovat polštáře na zem. Luboš zamířil rovnou do kuchyně, aniž by se zul, rozrazil skříňky a nalil si čaj.
Milena si celý byt přeměřila pohledem plným závistivého nesouhlasu.
„Románku, jen se podívej, jak si to Karolína zařídila. To si žije… Všechno z její výplaty?“ zdůraznila slovo „její“ a přimhouřila oči.
„Ano, mami,“ odpověděl Roman stručně.
„A na koho je ten byt vlastně napsaný?“ pokračovala bez okolků.
„Na mě,“ pronesla Karolína vyrovnaně.
Milena se na okamžik zarazila, nadechla se a s významným výrazem začala další otázku, která slibovala, že napětí v místnosti teprve poroste.