„A až budete mít děti?“ nenechala se Milena Procházková odbýt a hlas jí ztvrdl do ostré, neústupné polohy. „To všechno zase napíšeš jen na sebe? Roman má přece taky svá práva! Jsme rodina!“
Karolíně Vacekové vystřelil do hrudi nával hněvu, prudký a dusivý, jako když se zvedne příliv.
„Roman může svobodně nakládat s tím, co si sám vydělá,“ odpověděla pevně. „Tenhle byt je ale můj majetek.“
„Pořád jen moje a moje,“ vložila se do toho Lucie Malířová s podrážděným úšklebkem. „To už se nedá poslouchat. Klidně bychom tu s Lubošem mohli na čas bydlet, než dokončíme rekonstrukci. Stejně za chvíli odlétáš na dovolenou.“
Roman Tkadlec mlčel. A právě to ticho Karolínu bodalo nejvíc. Uvědomila si s nepříjemnou jasností, že jeho příbuzní se v jejím bytě chovají jako doma – a on jim v tom nijak nebrání, žádné hranice nenastavuje.
Když ten večer konečně odešli, zůstala sedět sama v obýváku, obklopená tíhou ticha. V hlavě se jí promítaly obrazy dne: děti rozbily vázu z Čech, kterou přivezla její zesnulá maminka; Lucie si utřela ruce do drahých závěsů; Luboš vylil kávu na nový koberec. Roman to shodil jednou větou: „Prosím tě, vždyť jsou to naši.“
Tehdy Karolíně poprvé blesklo hlavou, že tahle „rodina“ ji může stát mnohem víc než jen pár korun.
Po oné sobotě si stanovila jasné pravidlo: žádné neohlášené návštěvy. Romanovi to řekla bez okolků – odteď se dveře otevřou jen těm, které sama pozve. Přikývl, ale v očích se mu mihla vina. Netušila, že už dávno stojí rozkročený mezi dvěma tábory.
Uplynul týden. Když se Karolína vrátila z práce, zaslechla manžela mluvit po telefonu podivně tiše. „Jo, mami… podívám se na to… nejsem si jistý… Karolína…“ zahlédl ji a zarazil se.
„Co přesně ti není jasné?“ zeptala se klidně, zatímco si svlékala kabát.
„Ale nic zásadního,“ mávl rukou. „Máma chce, abych pomohl s oceněním…“
„Čeho?“
„Rodinných šperků,“ zadrhl se. „Ráda by je prodala, aby si Luboš mohl koupit auto.“
Karolína pozvedla obočí. Pod tím označením si okamžitě vybavila smaragdový náhrdelník a starožitné náušnice po Romanově babičce. Milena o nich vždy mluvila jako o odkazu pro další generace.
„A jakou roli v tom máš ty?“ pronesla chladně.
„Máma chce, abych je na čas uložil u nás… prý to u ní doma není bezpečné.“
„A co je tohle?“ zlomil se jí hlas vzteky. „Trezor? Banka? Nechci mít doma cizí cennosti! A už vůbec ne proto, aby se pak prodaly kvůli autu tvého bratra!“
Roman cosi zamumlal o pomoci rodině, ale tím debata skončila.
Několik dalších dní se bytem neslo napjaté mlčení. Karolína odcházela brzy a vracela se pozdě. Jednoho večera však po otevření dveří pochopila, že se naplnilo to, čeho se bála nejvíc. V předsíni stál starý ošoupaný kufr a na komodě ležela známá šperkovnice se smaragdy.
„Romane!“ vykřikla a taška jí vypadla z ruky. „Co to má znamenat?“