„Od kdy má tvoje matka právo rozhodovat o mém bytě?!“ vyjela Karolína a hlas se jí zlomil v ostrém výkřiku. „Okamžitě to odtud odvez. Ještě dneska.“
Tím však hádka neskončila, jen se přesunula do ticha. Následující dny byly plné dusné nevyslovenosti. Karolína se doma téměř neukazovala, odcházela brzy ráno a vracela se až pozdě večer, unavená a podrážděná. Roman mlčel, jako by čekal, až bouře sama přejde.
Jenže nepřešla. Šperkovnice zůstala ležet tam, kde ji nechali. A po dvou dnech se ve dveřích objevila Milena Procházková osobně, prý aby se „ujistila, že je všechno v pořádku“. Po jejím boku stála Lucie Malířová. Ani jedna si nedala práci zout boty.
„Karolíno,“ spustila tchyně s křečovitým úsměvem, „určitě chápeš, že tyhle věci mají pro naši rodinu obrovskou hodnotu. Nechali jsme je tady, protože jsme ti věřili.“
„Nevěřili jste mi vůbec,“ odsekla Karolína bez zaváhání. „Jen jste mě postavili před hotovou věc a přivezli to sem bez mého souhlasu.“
„Ale no tak,“ vložila se do toho Lucie. „Ty se přece chystáš na dovolenou, ne? My bychom tu zatím mohli být s dětmi. Pohlídáme šperky i byt…“
Karolína se krátce, trpce zasmála. V tom smíchu nebylo nic veselého.
„Tak to ani náhodou. Nikdo tu bydlet nebude. Ani vy, ani tvůj bratr s dětmi.“
V tu chvíli vyšel z kuchyně Roman.
„Karolíno… proč jsi tak nekompromisní? Vždyť je to moje rodina.“
„Romane, tvoje rodina jsme teď my dva,“ odpověděla klidně, až mrazilo. „Nebo to vidíš jinak?“
Neřekl nic. Jeho mlčení bylo hlasitější než jakákoli odpověď.
Rozuzlení přišlo nečekaně. V pátek večer se Karolína vracela domů a před domem zahlédla známou modrou Škodu – starší auto po nedávné opravě. Za volantem seděl Luboš Míka. Na zadním sedadle byly naskládané krabice a mezi nimi jasně poznala svou kávovarovou krabici.
„Co se to tady děje?“ zeptala se a srdce se jí rozbušilo.
„Jé, Karolínko!“ zazářil Luboš. „Jen pomáháme mámě s přesunem věcí. Roman to dovolil.“
Do bytu vtrhla bez dalšího slova. V obýváku se vršily kufry, krabice s nádobím a uprostřed všeho znovu ta šperkovnice. Některé její věci byly pryč. Roman seděl na gauči, hlavu skloněnou.
„Ty jsi jim dovolil odnést moje věci?“ hlas se jí třásl vztekem.
„Karolíno… máma říkala, že je to jen na chvíli. Nutně potřebovali auto. Chtěli dát pár věcí do zástavy…“
„Na chvíli?“ vybuchla. „Vynášejí mi z bytu spotřebiče! Tohle už nemá se ‘soudržností rodiny’ nic společného. To je krádež.“
Tehdy poprvé práskla dveřmi tak silně, až se skla v rámech zachvěla. A v té ráně jí došlo, že zpátky už žádná cesta nevede.
Z pracovní cesty se vrátila dřív, než plánovala. Letadlo dosedlo na ranveji za úsvitu a taxi ji dovezlo domů za dvacet minut. Po schodech stoupala s jedinou představou: silná káva z jejího oblíbeného přístroje a konečně vlastní postel.
Jakmile ale otevřela dveře, bylo jasno. Ten byt už nebyl její.
V předsíni stály cizí boty, po zemi se válely dětské hračky a z kuchyně se ozýval hlasitý smích, který Romanovi nepatřil. Udělala pár kroků dál a ztuhla – v obýváku, rozvalený na gauči, někdo seděl…