„Ať přežije… prosím, ať přežije,“ opakovala si Klaudie Červenýová polohlasem, když s napětím hleděla z okna předporodního pokoje. Dlaně měla sevřené, jako by se snažila tu prosbu vtisknout do vzduchu kolem sebe.
Tentokrát nežádala o nic jiného. Obracela se k Bohu, osudu i všem neviditelným silám s jediným přáním – aby její dítě zůstalo naživu. Byla to už čtvrtá návštěva porodnice v jejím životě a každá z těch předchozích v ní zanechala hluboké jizvy.
Minulé porody jí přinesly víc bolesti než radosti. Třetímu chlapečkovi stihla dát jméno Adam Blažek, dokonce byl přivolán kněz. Přesto ho musela pohřbít do drobného hrobu s křížkem. Každou sobotu tam Klaudie chodila, sedávala u hlíny a v tichosti oplakávala syna, který nikdy nedostal šanci vyrůst.
Lékaři ji opakovaně varovali. Kvůli chronickému onemocnění byly další těhotenství extrémně rizikové. Přesto ona i její manžel Vít Pavlíček odmítali ztratit naději, že se jednou stanou rodiči živého dítěte.
Po porodu přišla další zkouška. Tělo bolelo, ale ještě horší byla plná prsa, která se nalévala mlékem. Klaudie ho musela odsávat, i když neměla komu ho dát.
Mléko nabízela ženám na pokoji. Doma ji pak čekalo složité potlačování laktace, které bylo s cukrovkou obzvlášť vyčerpávající. Přesto se až do poslední chvíle upínala k myšlence, že tentokrát všechno dopadne jinak.
Jenže když bylo po všem, porodní sál zaplnilo ticho, které bodalo do uší. Lékaři se snažili, dýchání nahradily přístroje, miminko dostalo i několik ran na zadeček. Nic nepomohlo. Život se nevrátil.
Klaudie se zhroutila v pláči a byla převezena na poporodní oddělení. U každé postele stála dětská postýlka. Z každé se ozývalo funění, tiché vzdechy novorozenců. Jen ta u její postele zela prázdnotou. Otočila se ke zdi, aby nemusela vidět cizí štěstí.
Večer přivezli do pokoje další rodičku. Byla to sotva dospívající dívka, sotva šestnáctiletá, s neupraveným vzhledem. Vlasy měla spletené do dredů, župan se jí táhl až k zemi. Ostatní ženy si jejího vzhledu všimly s nelibostí, ona si jich však nevšímala a brzy usnula.
Zdravotní sestra přinesla její dítě a položila ho do postýlky.
„No podívejme se, jaké máš štěstí na maminku,“ pronesla jemně a pohladila miminko po zádech. Chlapeček se zavrtěl a ospale zívl.
Klaudie sledovala, jak samozřejmě ten drobný život funguje. Jak snadné je pro něj dýchat, protahovat se, existovat. A to přesto, že jeho matka působila jako ztracené dítě ulice. Proč její vlastní děti takovou příležitost nikdy nedostaly?
Krátce po půlnoci se pokojem rozezněl pronikavý pláč. Miminko mělo hlad, zatímco jeho matka tvrdě spala. Klaudie ani na okamžik nezaváhala, vzala chlapečka do náruče a zamířila za službu konající sestrou.
„Mohu ho nakrmit? Mám mléka víc než dost,“ požádala tiše.
„Jistě, pokud s tím jeho matka souhlasí,“ zazněla odpověď.
Po návratu do pokoje přiložila dítě k prsu. Pil dychtivě, jako by tušil, že čas není samozřejmost. Dívka se mezitím probudila, zamrkala a pohlédla k oknu.
„Ještě je tma. Chtěla jsem odejít,“ zamumlala.
„Odejít?“ zarazila se Klaudie. „A co dítě? Musí zůstat pod dohledem.“
„Jaké dítě?“ pokrčila rameny dívka. „Aha, tohle. Nechci ho. Sepíšu odmítnutí. I tak jsem se snažila až dost.“
Beze slova odešla k sesterně. Klaudie dítěti pomohla ulevit bříšku a pak ho uložila zpět. Na dečce si všimla visačky se jménem: Radka Mlynářová.
Chlapeček měřil kolem padesáti centimetrů a vážil přesně tolik, kolik má zdravý novorozenec. O jeho otci nikdo nic nevěděl.
Klaudie si těžce povzdechla nad krutou nespravedlností světa. V tu chvíli se Radka vrátila. Na dítě se ani nepodívala, místo toho se přehrabovala v tašce.
„Sakra, došly mi cigarety,“ zavrčela a obrátila se na ostatní. „Nemá někdo jednu?“
Ženy jen zavrtěly hlavou. Radka odešla na chodbu, odkud se ozval ostrý hlas personálu:
„Tohle není ulice. Vrať se do pokoje a buď zticha do rána!“
Nerada se vrátila, cosi si brumlala pod nos a brzy znovu usnula.
Ráno si pro Klaudii přišla vrchní sestra a požádala ji, aby se dostavila do lékařské místnosti. Tam na ni čekala primářka spolu s několika lékaři, kteří si mezi sebou vyměnili vážné pohledy a naznačili, že rozhovor, který má následovat, nebude vůbec jednoduchý.