Těhotenství tentokrát uběhlo až překvapivě rychle a bez komplikací. Všechno skončilo tím nejlepším možným způsobem – na svět přišla zdravá holčička. Klaudii zaplavila radost, jakou už dlouho nepoznala. Jediné, co ji v té euforii lehce bodlo u srdce, byla skutečnost, že nemohla všechny ty pocity naplno sdílet s Vítem tak, jak by si přála. Přesto viděla, že i on září štěstím. Jejich svět se konečně zdál být kompletní: táta, máma, syn a dcera. Co víc si přát?
Dcerce dali jméno Julie. Pro Klaudii představovalo tiché vítězství nad minulými bolestmi a zklamáními, symbol nové naděje a uzdravení. Pro Víta to bylo jméno vznešené, téměř královské. Často si z toho dělal legraci.
„Tak máme doma císaře Dobroslava a teď i královnu Julii,“ smál se.
Dobroslav si sestřičku zamiloval od první chvíle. Zpočátku ji bral jako zvláštní hračku, kterou si ale nesměl půjčovat. Brzy mu došlo, že jde o malého človíčka, který potřebuje péči. Nosil jí dudlík, když jí vypadl z pusinky, jemně houpal postýlku, jakmile začala plakat, a s důležitým výrazem běhal pro pomoc.
„Mami, kde jsi? Julie brečí,“ volal naléhavě z pokoje.
Klaudiina maminka Radka Mlynářová byla z vnoučat nadšená. Nešetřila chválou, říkala jim svá zlatíčka a neustále je fotila – jednou všechny dohromady, jindy zvlášť s rodiči nebo každé dítě samotné. Rodinné album se rychle plnilo.
Jednoho dne však do té pohody nečekaně zasáhl telefonát z neznámého čísla. Volající se představil jako notář a oznámil, že se ozývá na žádost Miroslava Kratochvíla. Prý by s Klaudií potřeboval probrat záležitost týkající se dědictví.
Klaudie poslouchala a nechápala. Jaké dědictví? Jaký muž? Nikdy neměla majetné příbuzné a už vůbec ne někoho, kdo by řešil takové věci přes notáře. Navíc jí vrtalo hlavou, proč se neobrátili na její matku, pokud by šlo o něco opravdu vážného.
A pak jí to došlo. Miroslav Kratochvíl… to jméno muselo patřit otci Radky Mlynářové? Ne. O vteřinu později ji polilo horko. Kratochvíl – otec Ivety Tomášekové, biologické matky jejího syna. Srdce se jí rozbušilo. Co po ní ti lidé chtějí? A jak „vážení“ vlastně jsou, když jejich dcera skončila jako bezdomovkyně?
Strach se v ní rozléval jako jed. Co když prozradí pravdu Vítovi? Co když rozmetají její rodinu, její pečlivě budované štěstí? To nesměla dopustit. Musela jednat rychle. Rozhodla se, že do notářské kanceláře pojede osobně a jasně požádá, aby její rodinu nechali na pokoji.
Dobroslava odvezla k mamince, Julii vzala s sebou a taxíkem se vydala na uvedenou adresu.
V kanceláři ji přivítal menší muž středního věku s podivně povědomou tváří. Když ji spatřil s kočárkem, překvapeně rozhodil rukama.
„Proboha, opravdu nemáte kam dát tak malé dítě? Omlouvám se, že jsem vás tím zatížil,“ řekl rozpačitě.
„To je v pořádku,“ odpověděla klidně Klaudie. „Aspoň se projdeme. Takže… proč jste si přál se mnou mluvit?“
„Nemějte obavy, nechci vám komplikovat život,“ usmál se muž. „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Miroslav Kratochvíl.“
„Klaudie Červenýová,“ podala mu ruku. „Zajímalo by mě, proč se domníváte, že se mě to týká.“
„Hned vysvětlím. Jste adoptivní matkou mého vnuka. Moje dcera…“ odvrátil se a setřel si vlhké oči. „Utekla z domova ještě mladá, potloukala se s kapelami, život se jí rozpadl. Před více než třemi lety porodila chlapce a vzdala se na něj rodičovských práv. Tak mi to sdělil notář, kterého znám. Neměla štěstí… zemřela po předávkování. A já zůstal s vnukem, kterému nemohu přímo pomoci.“ Vytáhl z kapsy fotografii.
Klaudie se zadívala na snímek hezké mladé ženy s tmavými vlasy a zářivým úsměvem. Jen stěží v ní poznávala tu zanedbanou dívku s dredy, která se kdysi vzdala vlastního dítěte.
Zvedla oči k Miroslavovi a v tu chvíli si všimla nápadné podobnosti. Stejný tvar nosu. Úplně stejný jako u Dobroslava.
„Ach, připadám si hloupě,“ povzdechl si muž. „Mému vnukovi jsou tři roky, že? Už mluví?“
„Ano, samozřejmě,“ přikývla Klaudie.
„Mohl bych ho vidět aspoň na fotografiích?“ zeptal se opatrně.
Vytáhla telefon a ukázala mu několik snímků.
„Je nádherný,“ pronesl tiše. „Připomíná mi někoho…“
„Vás,“ pomyslela si Klaudie, zatímco stále netušila, kam celý ten rozhovor směřuje.
„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ pokračoval Miroslav Kratochvíl po chvíli. „Nemám už žádné další děti, ale během života se mi podařilo nashromáždit slušný majetek. Po poradě s právníkem jsem dospěl k závěru, že je čas sepsat závěť, ve které bude majetek rozdělen spravedlivě. Podle dokumentů je totiž Dobroslav…“