Primářka se zhluboka nadechla a přešla rovnou k věci. Vysvětlila, že situace není jednoduchá: Radka Mlynářová oficiálně podepsala vzdání se dítěte, a podle předpisů by měl být novorozenec převezen do kojeneckého ústavu. Zároveň ale dodala, že existuje možnost podat žádost o osvojení okamžitě, čímž by chlapec mohl zůstat u Klaudie. Lékařka mluvila klidně, avšak závěrem pronesla větu, která Klaudii bodla u srdce – šance, že by ještě někdy přivedla na svět zdravé vlastní dítě, jsou prý velmi malé.
Klaudii se zamotaly myšlenky. Malého už několik dní krmila, kolébala a cítila, jak si k němu vytvořila pouto. Jenže jak to přijme Vít? A co jejich syn? Po krátkém váhání se odhodlala položit otázku, která jí vrtala hlavou od rána: zda by nebylo možné dítě zapsat rovnou na její jméno, jako by ho porodila ona sama, bez zdlouhavého úředního procesu.
Mezi lékaři to zašumělo. Nakonec primář vysvětlil, že veškerá statistika je přísně evidovaná, včetně komplikovaných porodů. Přesto existuje řešení – pokud by Radka Mlynářová souhlasila s převodem rodičovských práv přímo na Klaudii a vše by se stvrdilo u notáře, šlo by to. Nebylo by to hned, ale Radka chtěla odejít z porodnice ještě ten den. Bylo tedy nutné s ní rychle promluvit.
Klaudie doslova vyběhla zpět na pokoj. Radka už si balila věci.
„Radko, prosím tě, vydrž tu ještě chvilku,“ spustila naléhavě. „Chci si ho vzít k sobě, ale musíme počkat na notáře. Podepiš to, prosím.“
Radka si ji přeměřila podezřívavým pohledem, lehce přivřela oči a bez okolků se zeptala, co z toho bude mít. Nakonec si řekla o tisíc korun a den navíc strávený v nemocnici. Klaudie bez váhání souhlasila a ujistila ji, že peníze dostane.
Vrátila se na lůžko a okamžitě volala kamarádce. Během hodiny bylo vše zařízeno: notář, dokumenty i podpisy proběhly v lékařské místnosti bez zbytečných průtahů.
„A co Vít?“ zeptala se kamarádka tiše. „Ví o tom?“
Klaudie přiznala, že mu řekla, že jejich miminko je ve vážném stavu. Sama cítila, jak riskuje. Kamarádka ji varovala, co když si lidé všimnou, že se dítě nepodobá. Klaudie si nebyla jistá, zda jedná správně, ale věděla jedno: možná už jinou šanci nikdy nedostane.
Když se Vít dozvěděl, že se stal otcem, zaplavil ho takový příval radosti, až měl slzy v očích. Neustále se ptal, zda je to pravda, a Klaudie ho znovu a znovu ujišťovala, že nesní. Okamžitě obvolal rodinu i přátele a všude sklízel gratulace i výzvy, aby to pořádně oslavili. Ještě než Klaudii propustili, stihl novopečený tatínek obejít několik oslav.
Z porodnice si ji odvezli rodiče. Babička si vzala zavinuté miminko do náruče, podívala se mu do tváře a rozesmála se: prý je celý po Vítovi. Klaudie to brala s nadhledem a žertovala, že u novorozence se to přece nedá poznat. Matka však trvala na tom, že nos má po tatínkovi. Klaudie jen mávla rukou a s úsměvem dodala, že je to přece Vítův syn.
Dětský pokoj, který byl téměř šest let prázdný, se konečně naplnil zvuky a životem. Chlapec byl náročný, hlavně pokud šlo o krmení. Klaudie si občas žertem postesklа nad jeho netrpělivostí, ale pokaždé se zarazila. Jméno měla vybrané dávno – Dobroslav Sedláček. Vít si ho okamžitě oblíbil.
Všichni kolem si všímali, jak moc se malý Dobřík Vítovi podobá. Otec a syn k sobě přilnuli neobyčejně silně. Jakmile se chlapec naučil chodit, držel se Víta jako stín. Stačilo, aby si sedl k televizi, a už mu malý lezl na kolena a uvelebil se vedle něj.
Čas plynul a někdy ho museli odnášet zpět do postýlky. Po dvou a půl letech Klaudie znovu otěhotněla. Tentokrát už necítila dřívější děs – při pohledu na spokojeného Víta a jejich nerozlučného syna v ní rostl klid a tiché štěstí, s nímž vstupovala do další etapy svého života.