— Paní Markéto Petříčeková, výsledky vyšetření už máme k dispozici. — Lékařka položila složku na pracovní stůl a upřela na ženu naproti sobě soustředěný pohled. — Bohužel vám musím říct, že zprávy nejsou příznivé.
Markéta si nervózně propletla prsty. Měla pocit, jako by se jí srdce propadlo hluboko do hrudi. Ve svých pětačtyřiceti letech počítala s ledasčím, ale s tímhle ne. Na takový verdikt připravená nebyla.
— Jak moc špatné to je? — ozvala se téměř šeptem.
— Šance na přirozené otěhotnění je prakticky nulová. A vzhledem k vašim hodnotám bohužel nepřinese výsledek ani umělé oplodnění.
Věty dopadaly tvrdě, jako konečný rozsudek. Markéta mlčky přikývla, poděkovala a vyšla z ordinace s pocitem, že se jí podlamují kolena. Na chodbě polikliniky seděly mladé maminky s kočárky, děti se smály a každý ten zvuk jí projel tělem jako ostrá čepel.
Je pozdě. Vždycky všechno řeším pozdě.
Doma na ni čekal Radovan Růžička. Na stole byla večeře a v jeho očích otázka, na kterou se bál slyšet odpověď. Vzali se před třemi lety a posledních osmnáct měsíců se intenzivně snažili o dítě. Markéta vyšetření odkládala, přesvědčovala sama sebe, že to přijde samo. Teď už věděla, jak naivní byla.
— Tak co ti řekli? — objal ji kolem ramen.
— Už je pozdě, — vydechla. — Příliš pozdě.
Tu noc nespal ani jeden z nich. Radovan jí tiše hladil vlasy a opakoval, že to zvládnou, že spolu všechno překonají. Markéta ležela se zavřenýma očima a přemítala, jak se vlastně dostala až sem.
Mládí obětovala práci. Ve pětadvaceti si říkala, že na děti má čas, nejdřív musí něco dokázat. Ve třiceti čekala na toho pravého. V pětatřiceti usoudila, že nejdřív vybuduje stabilní vztah. A najednou jí bylo pětačtyřicet a čas se neúprosně uzavřel.
Ještě to stihnu, uklidňovala se celé roky. Medicína dnes umí zázraky.
Jenže žádný zázrak nepřišel.
Další měsíce se propadala do deprese. Práce v reklamní agentuře, která ji dřív naplňovala, jí připadala prázdná a bezvýznamná. K čemu vymýšlet slogany a kampaně, když to nejdůležitější — možnost stát se matkou — jí bylo odepřeno?
Kamarádky se ji snažily rozveselit.
— Markéto, neblázni. Můžeš žít sama pro sebe. Cestování, koníčky, kariéra…
— Děti jsou spíš zátěž, věř mi, — povzdychla si Lucie Kratochvílová, matka dvou puberťáků. — Stojí to hromadu nervů i peněz.
Jenže Markéta jim nedokázala vysvětlit tu palčivou, téměř fyzickou touhu po mateřství, která ji svírala zevnitř. Kdykoli na ulici spatřila kočárek, instinkt se ozval tak silně, až se jí zatajil dech.
Radovan zpočátku působil vyrovnaně. Tvrdil, že miluje ji, ne hypotetické děti, a že i ve dvou mohou prožít plnohodnotný život. Markéta si ale všímala, jak se jeho pohled zastavuje na dětských hřištích a jak ztichne, když kolegové vyprávějí o svých potomcích.
Pak do agentury nastoupila nová kreativní posila — Anežka Modrýová. Bylo jí osmadvacet, byla výrazná, talentovaná, čerstvě rozvedená. A těhotná.
— Já jsem tak šťastná! — rozplývala se u oběda před kolegy. — S manželem jsme se snažili půl roku. Sice se rozvádíme, ale oba to dítě budeme milovat.
Půl roku, opakovala si Markéta trpce. Pro ně je to dlouhá doba.
Anežka doslova zářila. Hladila si bříško, vyprávěla o prvních pohybech miminka, ukazovala snímky z ultrazvuku. Markéta se snažila usmívat, ale každá věta pro ni byla dalším bodnutím do otevřené rány.
Radovan začal chodit domů čím dál později. Nejprve to Markéta přisuzovala náročnému projektu. Pak ale náhodou zahlédla v jeho telefonu zprávy od Anežky.
„Děkuju, že jsi mě doprovodil domů. Bylo moc hezké si s tebou povídat o miminku. Umíš tak pozorně naslouchat…“
„Rád pomůžu. Budeš skvělá máma.“
Markétě se sevřelo hrdlo. Četla dál a každá další věta bolela víc než ta předchozí.
„Radovane, jsi tak starostlivý. Je mi líto, že se vám s Markétou nedaří mít děti. Musí to pro ni být strašně těžké.“
„Je. A já už nevím, jak ji mám podpořit. Někdy mám pocit, že mě z toho všeho obviňuje.“
V tu chvíli Markéta pochopila, že to, co se mezi nimi nenápadně rodí, může mít následky, na které zatím ani jeden z nich nebyl připraven.