„…bolestí,“ dodal tiše. „Bude lepší, když si vyberete někoho jiného.“
Ta dětská zatrpklost v jeho hlase Markétu Petříčekovou bodla přímo u srdce. Neodpověděla hned. Místo toho se zahleděla na knihu, kterou svíral v rukou.
„To jsou Dva kapitáni od Bedřicha Matouška,“ poznamenala klidně. „Čteš je už podruhé. Je to silný příběh o vytrvalosti a odvaze nevzdat se.“
„Ano,“ přikývl Tadeáš Malý překvapeně. „Tu knihu mám rád.“
V očích se mu objevil zájem.
„Opravdu?“ ožil. „A která část se vám líbí nejvíc?“
Rozhovor se protáhl na dobrých třicet minut. Ukázalo se, že chlapec je neobyčejně bystrý, sečtělý a přemýšlivý daleko nad svůj věk. Přesto bylo v každé jeho větě cítit napětí, opatrnost, jako by si kolem sebe vystavěl neviditelnou hradbu. Byl zvyklý na to, že dospělí přicházejí – a pak zase mizí.
„Musím už jít,“ řekla nakonec Markéta a zvedla se. „Ale ráda bych přišla znovu, jestli dovolíš.“
„A proč?“ zeptal se Tadeáš bez emocí. „Stejně si to rozmyslíte. Jako všichni před vámi.“
Další dva měsíce jezdila Markéta do dětského domova každý víkend. Zpočátku byl Tadeáš uzavřený, odpovídal stroze a držel si odstup. Postupně však jeho nedůvěra polevovala.
Vyšlo najevo, že miluje knihy, umí velmi slušně hrát šachy a sní o tom, že se jednou stane vědcem. Měl také ostrý jazyk a silně vyvinutý smysl pro spravedlnost – bez váhání se stavěl na stranu mladších dětí, když jim starší ubližovali.
„Proč za mnou vlastně chodíte?“ zeptal se jí jedno odpoledne. „Nemáte žádné děti. Můžete si vzít malé miminko, ne mě.“
Markéta se na chvíli zamyslela. Jak vysvětlit osmiletému dítěti, že city se neřídí logikou?
„Protože mi s tebou je dobře,“ odpověděla prostě. „Protože jsi pro mě důležitý.“
„Takže jsem zvláštní,“ ušklíbl se hořce. „To říkají všichni. Jen jiné slovo pro nemocného.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zvláštní znamená jedinečný. Takový, jaký už nikdo jiný není.“
Poprvé ten den neucukl, když ho objala.
Proces adopce byl zdlouhavý a vyčerpávající. Čekaly ji hory formulářů, posudky, psychologická vyšetření a nekonečné dokazování, že je schopná postarat se o dítě se zdravotním omezením. Někteří odborníci neváhali dát najevo pochybnosti.
„Uvědomujete si, do čeho jdete?“ ptali se. „Svobodná žena, pětačtyřicet let, bez vlastních dětí, a k tomu dítě s postižením…“
„Ano,“ odpovídala Markéta klidně a pevně.
„A co když to nezvládnete? Pro něj by to byla další rána.“
Radovan Růžička se jí několikrát snažil dovolat, chtěl si promluvit a všechno si vyjasnit. Nezvedala telefon. Kamarádky kroutily hlavou.
„Markéto, zbláznila ses,“ říkaly. „Vzít si nemocné cizí dítě, a ještě v tomhle věku!“
„A co když ti jednou vyčte, že nejsi jeho skutečná máma?“ přidávala se Lucie Kratochvílová.
Markéta se nehádala. Místo slov dál jezdila za Tadeášem a trpělivě vyřizovala všechny potřebné kroky.
Pak konečně přišel den, kdy si ho mohla odvést domů. Tadeáš seděl na posteli v dětském domově, u nohou malý kufřík, a mlčky se díval z okna.
„Tak co, připravený?“ usmála se na něj.
„A když mě taky vrátíte?“ zašeptal.
Markéta si k němu přisedla a sevřela jeho ruce.
„Poslouchej mě,“ řekla vážně. „Budu tvoje máma. Nap pořád. Ať se stane cokoliv. I když se budeme hádat, i když budeš zlobit. Nikdy tě neopustím.“
První měsíce doma byly náročné pro oba. Tadeáš neustále zkoušel, kam až může zajít. Vyvolával hádky kvůli maličkostem, schválně něco rozbil, byl drzý. Jednou dokonce utekl – došel až na autobusovou zastávku, ale nakonec se sám vrátil.
„Myslel jsem, že si toho nevšimnete,“ přiznal.
„Všimla,“ odpověděla tiše. „A bála jsem se. Ne proto, že bych tě chtěla vrátit, ale proto, že jsem se bála o tebe.“
Markéta se učila být mámou za pochodu. Četla odborné knihy, radila se s lékaři, mluvila s jinými adoptivními rodiči. Skloubit práci, léčbu, školu i výchovu bylo vyčerpávající. Přesto každý jeho úsměv a každý projev důvěry stál za veškerou námahu.
Postupně roztával. Začal jí říkat mami – nejdřív nesměle, pak čím dál častěji. Svěřoval se jí se školními starostmi, chtěl pomoci s úkoly a trápily ho posměšky spolužáků kvůli jeho kulhání.
Jednoho večera se k ní přitiskl a potichu se zeptal: „Mami, proč jsem vlastně jiný než ostatní?“