„A ty bys chtěl být otcem?“
„Strašně moc. O dětech jsem snil odjakživa.“
Markéta Petříčeková sevřela telefon tak silně, až se jí rozklepaly prsty, a rychle displej zhasla. Takže to cítil stejně. Nejen ona se trápila. Její bolest, její bezmoc, to všechno se pomalu, ale jistě přelévalo i do Radovanova života.
Ten večer se poprvé od svatby pohádali doopravdy. Ne tiché napětí ani opatrné výčitky, ale prudká, hlasitá hádka plná slz a obvinění, která bolela víc než ticho.
„Myslíš si, že je to pro mě jednoduché?“ křičel Radovan. „Že po dětech netoužím? Vybral jsem si tebe! Jenže ty ses změnila v přízrak, který se plíží bytem a dívá se skrz lidi!“
„A co mám dělat já?!“ vzlykala Markéta. „Jak mám žít s vědomím, že jsem neplodná? Že ti nemůžu dát to, co dokáže dát každá jiná žena?“
„Ne každá!“ chytil ji za ruce. „Markéto, chci tebe. Ne nějakou anonymní schopnost rodit děti!“
Jenže ona už ho nevnímala. Všechno přehlušila bolest.
„Jdi za svou Anežkou,“ zašeptala zlomeně. „Je mladá, zdravá. Dá ti děti.“
„Viděla jsem ty zprávy,“ pokračovala. „Viděla jsem, jak se na ni díváš. Jsi zamilovaný. Do ní, do jejího těhotenství, do budoucnosti, kterou ti může nabídnout.“
„To není pravda!“ vyhrkl.
Odtlačila ho. „Nebudu tě držet ze soucitu. Jsi volný.“
Radovan se ještě snažil vysvětlovat, prosit, ale ona se zamkla v ložnici. Ráno už byl byt tichý. Jeho věci zmizely.
Správně, pomyslela si Markéta a rozhlížela se po prázdném bytě. K čemu by mu byla nefunkční manželka?
Další dny téměř nevycházela ven. Vzala si neschopenku, ležela na gauči a civěla do stropu. Kamarádky volaly, ale telefon zůstával bez odezvy. Svět zešedl a ztratil smysl.
Pak zazvonil telefon. Maminka.
„Markétko, potřebuju si s tebou promluvit,“ řekla nezvykle vážně. „Pamatuješ si Johanu Vacekovou, mou kolegyni? Pracuje v dětském domově. Říkala, že tam mají jednoho chlapce… Je mu osm let a nikdo o něj nestojí.“
„Mami, nejsem připravená…“
„Jen poslouchej. Je to hodný kluk, ale náročný. Rodiče se ho vzdali hned po porodu. Má dětskou mozkovou obrnu. Ne těžkou, chodí, mluví, ale… chápeš. Všichni chtějí zdravá miminka.“
„A co to má společného se mnou?“
„To, že jsi celý život toužila po dítěti. A on celý život touží po mámě.“
Markéta hovor ukončila, ale slova se jí zavrtala hluboko do mysli. Večer otevřela internet, našla stránky dětského domova, pak četla články o adopci dětí se zdravotním znevýhodněním.
Vždyť o dětech nevím vůbec nic, honilo se jí hlavou. Natož o nemocných. To je přece obrovská odpovědnost.
Přesto ji cosi táhlo vpřed. Něco tiché, nepojmenovatelné, co vycházelo přímo ze srdce.
O týden později stála před branou dětského domova. Budova působila ponuře, ale uvnitř panoval obyčejný dětský ruch. Ředitelka, Helena Planýová, žena kolem šedesátky s unaveným, avšak vlídným pohledem, ji provázela chodbou.
„Tadeáš Malý je opravdu výjimečný,“ vysvětlovala. „Je bystrý, hodně čte. Ale povaha… dospělým nevěří. Za osm let zažil příliš mnoho zklamání.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se Markéta.
„Několik rodin si ho chtělo vzít. Jakmile se dozvěděly diagnózu nebo narazily na jeho chování, zase ho vrátily. Tadeáš je přesvědčený, že o něj nikdo nestojí.“
Zastavily se u dveří třídy.
„Je uvnitř,“ řekla Helena Planýová. „Pokud chcete, můžete si s ním promluvit.“
Markéta nahlédla dovnitř. V lavici seděl hubený chlapec s tmavými vlasy a četl tlustou knihu. Levou ruku měl lehce strnulou, hlavu mírně nakloněnou. Když ale vzhlédl, spatřila v jeho očích tak dospělý smutek, až se jí sevřelo srdce.
„Ahoj,“ oslovila ho tiše a přistoupila blíž. „Já jsem Markéta. Ty jsi Tadeáš?“
Chlapec si ji měřil zkoumavým pohledem.
„Vy jste nová vychovatelka?“
„Ne. Já…“ zarazila se. „Přišla jsem tě poznat.“
Upřímnost ho překvapila. Díval se na ni soustředěně, skoro jako malý dospělý.
„Protože mi řekli o chytrém klukovi, který má rád knížky.“
„Aha,“ přikývl Tadeáš. „Tak vy si mě chcete vzít domů. Jen vás musím varovat – jsem složitý a mám zdravotní omezení, se kterým se ne každý dokáže smířit.“