— Jestli ještě jednou uvidím tvou matku v naší ložnici v šest ráno, vyhodím ji odsud i s tebou! — vybuchla Tereza Moravecová ve chvíli, kdy si definitivně uvědomila, že její trpělivost je u konce.
Radim Petříček se právě vrátil z noční směny v továrně. Byl zničený, nevyspalý, toužil po tichu a klidu. Místo toho ho ale doma čekal výjev plný emocí, který mu během několika vteřin rozmetal zbytky vnitřní rovnováhy.
Celý problém začal ve chvíli, kdy Ludmila Čermáková znovu sáhla po náhradním klíči. Už pošesté během jediného měsíce. Tereza se probudila s nepříjemným pocitem cizí přítomnosti v ložnici. Když otevřela oči, uviděla siluetu tchyně stojící u postele, jak si s až znepokojivou pozorností prohlíží spícího syna.
„Zbláznila se?“ problesklo Tereze hlavou ve chvíli, kdy Ludmila Čermáková tiše vyklouzla ze dveří.
U snídaně tchyně klidným hlasem vysvětlovala, že se jen chtěla ujistit, zda Radim po náročné práci dobře spí. Mateřské srdce prý nikdy nespí. Tereza mlčela, ale uvnitř v ní vřel vztek a pocit ponížení.
Teď, když se Radim konečně objevil doma, se všechno to nahromaděné napětí vyvalilo ven.
— Dochází ti vůbec, co tvoje máma dělá? — přecházela Tereza po kuchyni a prudce gestikulovala. — Vchází do naší ložnice, jako by to byl její byt! Kontroluje, jak spíš! Je mi třicet a připadám si jak malé dítě pod dohledem vychovatelky!
Radim se těžce posadil na židli. V hlavě mu ještě hučel rachot strojů a k tomu se přidávalo manželčino rozčilení.
— Terezo, prosím, zkus mluvit tišeji. Máma se jen bojí. Nemyslí to zle.
Tahle věta byla poslední kapkou. Tereza se k němu otočila a Radim si všiml něčeho nového v jejím pohledu. Už to nebyl jen vztek, ale chladné odhodlání.
— Nemyslí to zle? Posloucháš se vůbec? Tvoje matka proměnila náš byt v průchozí dvorek! Má klíče od všech místností, chodí si sem, kdy se jí zachce, a dělá si, co chce! A ty ji pořád omlouváš!
— To není žádná hloupost — zkoušel se bránit Radim. — Je sama, má o mě strach…
— Sama? — zasmála se Tereza, ale ten smích byl plný hořkosti. — Ona není sama, Radime. Ona chce mít kontrolu. Chce řídit náš život! A nejhorší je, že se jí to daří, protože jí to dovolíš!
Radim měl pocit, jako by ho svírala neviditelná past. Na jedné straně stála manželka, která zjevně trpěla chováním jeho matky. Na straně druhé byla Ludmila Čermáková, skutečně osamělá žena, pro niž byl syn středem světa.
— Terezo, pojďme si o tom promluvit v klidu. Zajdu za mámou, vysvětlím jí to…
— Vysvětlíš? — zastavila se přímo před ním. — Kolikrát už jsi jí to „vysvětloval“? A výsledek? Chodí sem ještě častěji! Už necinká klíči na chodbě, teď se tu pohybuje jako duch!
Tereza přešla k oknu a podívala se dolů do dvora. Na lavičce přímo pod jejich okny seděla Ludmila Čermáková. Četla noviny, ale občas zvedla hlavu a zadívala se směrem k jejich bytu.
— Podívej se, Radime. Tam je tvoje máma. Sedí pod okny a sleduje nás. Jako hlídač. Jako… jako stalker.
Radim přistoupil k oknu. Opravdu tam byla. Na první pohled nic neobvyklého — ráda sedávala venku na čerstvém vzduchu. Jenže po Tereziných slovech už ten obraz nepůsobil tak nevinně a v jeho hlavě se poprvé mihla pochybnost, jestli na tom přece jen není něco zvláštního.