„…jestli je všechno v pořádku,“ dozněla její slova do ticha bytu.
Tereza se krátce podívala na Radima. V jejím pohledu bylo jasně čitelné: Vidíš to sám.
Ludmila Čermáková mezitím bez okolků zamířila do kuchyně. V ruce držela plátěnou tašku napěchovanou potravinami, jako by se chystala převzít velení nad domácností.
„Radimku, doma jsem ti uvařila pořádný boršč,“ oznámila spokojeně. „Přinesla jsem ho s sebou. A také brambory s masem. Vždyť víš, jak ti moje brambory chutnají. A Tereza… ta už snad ani neví, kde je sporák.“
Tereze se nahrnula krev do tváří. Bylo to pokaždé stejné. Každá návštěva tchyně byla zabalená do sladkých řečí, ale mezi řádky vždycky bodala.
„Děkuji, paní Čermáková,“ odpověděla klidně, i když uvnitř vřela, „ale o vaření pro manžela se starám sama.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Ludmila. „Mateřská kuchyně je přece vždycky lepší a zdravější. Viď, Radimku?“
Radim seděl jako na jehlách. Napětí mezi oběma ženami by se dalo krájet a on zoufale netušil, jak zareagovat.
„Mami, já… děkuju, ale nemusela jsi sem kvůli tomu chodit,“ zkusil opatrně.
„Ale jdi,“ odmítla to. „Mně to nevadí, mám to kousek. Mimochodem, Terezo, všimla jsem si, že vám v koupelně nedrží jedna kachlička. Radim by to měl o víkendu spravit.“
Tereza sevřela ruce v pěst. Takže nejde jen o jídlo. Kontrola celého bytu.
„A kdy přesně jste si té kachličky všimla?“ zeptala se chladně.
„No… dnes ráno,“ zaváhala Ludmila. „Chtěla jsem se jen podívat, jak Radim spí. Včera byl tak unavený. A když už jsem tu byla, koukla jsem i do koupelny.“
„A kam jste šla cestou?“ nenechala se odbýt Tereza.
Tchyně znejistěla a na chvíli zmlkla. „To není podstatné. Důležité je, že se to musí opravit.“
Tereza vstala. Trpělivost jí definitivně došla.
„Nepřijde vám zvláštní,“ pronesla pevně, „že ráno vstupujete do cizího bytu, procházíte místnosti a kontrolujete každý detail?“
„Do jakého cizího?“ rozhořčila se Ludmila. „To je přece byt mého syna!“
„Je to byt vašeho syna a jeho manželky,“ opravila ji Tereza. „A máme právo na soukromí.“
„Terezo,“ zkusil Radim tiše zasáhnout.
Ale bylo pozdě.
„Ne, Radime. Už dost,“ vyhrkla. „Paní Čermáková, prosím vás, vraťte nám klíče od našeho bytu.“
Vzduch ztěžkl. Nastalo hrobové ticho. Ludmila nejprve zbledla, pak jí tváře zrudly.
„Cože?! Vy po mně chcete, abych odevzdala klíče od bytu vlastního syna?!“
„Žádám jen respekt k našim hranicím,“ odpověděla Tereza klidně, ale neústupně. „Když chcete přijít, zavolejte předem. To je normální v každé rodině.“
„V každé možná,“ obrátila se Ludmila k Radimovi, „ale ne u nás! Radime! Dovolíš téhle… téhle snaše, aby vyháněla vlastní matku z tvého domu?“
Všechny pohledy se upřely na Radima. Seděl se sklopenou hlavou a mlčel. Nikdy v životě nestál před těžší volbou. Na jedné straně žena, která ho po rozvodu vychovala sama. Na druhé straně manželka, kterou miloval – a která měla pravdu.
„Mami…,“ začal tiše. „Možná má Tereza pravdu. Možná opravdu potřebujeme víc… prostoru jen pro sebe.“
Ludmila se na něj podívala, jako by ji bodl nožem.
„Takže ty stojíš proti mně?“
„Nestojím proti nikomu,“ odpověděl. „Jen si myslím, že manželé by měli žít samostatně.“
Tchyně se pomalu posadila. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Takže už mě nepotřebujete,“ vzlykla. „Takže jsem teď cizí.“
Tereza ucítila bodnutí lítosti. Nechtěla starší ženu ranit, ale ustoupit už nemohla.
„Nejste cizí,“ řekla tiše. „Jste Radimova maminka. Ale každý musí mít své místo a své hranice.“
„Jaké hranice?“ vzlykla Ludmila a její hlas se zlomil, zatímco v místnosti viselo napětí, které naznačovalo, že to nejdůležitější teprve přijde.