Tereza se k němu prudce otočila. V hlase jí zaznívala naléhavost, která už dávno překročila hranici obyčejné nespokojenosti.
„Radime, to si opravdu myslíš, že tohle nevidím? Nebo to jen nechceš vidět ty?“ vyhrkla. „Sleduje nás. Ví, kdy jsme doma, kdy odcházíme, kdy se vracíme. Má přehled o našem režimu lépe než my sami. A ty mi vážně tvrdíš, že na tom není vůbec nic divného?“
Radima ta slova podráždila. Byl vyčerpaný po dlouhém dni v práci, těšil se na klid, a místo toho se znovu ocitl uprostřed nekonečné debaty o jeho matce.
„Terezo, dost,“ řekl ostřeji, než zamýšlel. „Ano, máma občas překračuje hranice. Ale nedělá to ze zlé vůle. Prostě se bojí, má o mě starost. Chce vědět, že jsme v pořádku.“
„Starost?“ Tereza se ironicky pousmála a zúžila oči. „Radime, ona tě nemiluje tak, jak si myslíš. Ona chce řídit tvůj život. To je zásadní rozdíl.“
„To je nesmysl.“
„Dobře,“ nenechala se odbýt. „Tak mi odpověz na jednu jedinou otázku. Kdy jsi naposledy rozhodl o něčem v naší domácnosti bez toho, aby ses nejdřív poradil s mámou?“
Radim ztuhl. Ta otázka ho zasáhla nepřipraveného.
„Co tím chceš říct?“ zamumlal.
„Třeba pohovka,“ pokračovala klidně, ale neúprosně. „Tu jsme vybírali podle jejího názoru. Rekonstrukci koupelny jsi s ní řešil taky. Dokonce i tapety do ložnice jsme nakonec koupili takové, jaké schválila ona. A moje práce? Pamatuješ si, jak mi nabízeli povýšení, ale znamenalo by to dojíždění do jiné části města? Kdo ti tehdy řekl, že je to špatný nápad? Kdo ti vnukl myšlenku, že správná manželka má pracovat co nejblíž domovu?“
Radim mlčel. Vzpomínky se mu začaly řetězit jedna za druhou a obraz, který z nich skládal, nebyl příjemný.
„Terezo, přece je normální dát na radu rodičů,“ zkusil se bránit.
„Radu?“ zavrtěla hlavou. „Radime, ona nedává rady. Ona rozdává pokyny. A ty je poslušně plníš, jako vzorný syn.“
Přešla ke stolu a vzala do ruky telefon.
„Víš co? Udělejme malý test. Zavolej jí hned teď. Řekni jí, že jsme se rozhodli vyměnit zámky v bytě. Bez vysvětlování. Prostě to oznámíš jako hotovou věc.“
„Proč bych to dělal?“ nechápal.
„Protože na to máme právo!“ zvýšila hlas. „Je to náš byt, Radime. A my rozhodujeme, kdo má klíče a kdo ne.“
Radim telefon vzal, ale prst se mu k vytáčení neměl. Váhal.
„Je to moje máma… ublíží jí to. Bude jí to líto.“
„Mně už to líto je dávno,“ odpověděla Tereza a posadila se ke stolu. „Žiju v bytě, kde nemám žádný osobní prostor. Kde může tchyně kdykoli vejít do ložnice, i když spím, a všichni to berou jako normální věc.“
Posunula se blíž k němu a promluvila tišeji, ale o to vážněji.
„Nežádám tě, abys s ní přerušil kontakt. Chci jen, abys nastavil hranice. Aby ses postavil za naši rodinu. Za náš prostor. Za nás dva.“
„A jak jí to mám vysvětlit?“ zeptal se bezradně.
„Nevysvětluj nic,“ odpověděla rozhodně. „Jen řekni: ‚Mami, vyměnili jsme zámky. Když k nám budeš chtít přijít, zavolej předem.‘ A hotovo.“
Radim si nervózně pohrával s telefonem. Věděl, že Tereza má pravdu. Jenže představa, že se postaví Ludmile Čermákové, ho děsila. Uměla se urazit tak, že s ním týdny nemluvila, a její slzy a výčitky snášel vždycky těžko.
„A když ji to raní?“ namítl tiše.
„Tak ať ji to raní,“ vstala Tereza. „Radime, jsi dospělý muž. Máš manželku, rodinu. Nemůžeš celý život žít ve strachu, že maminku rozesmutníš.“
V tu chvíli se v zámku otočil klíč. Vchodové dveře se otevřely a z chodby se ozvaly známé kroky.
„Ahoj, děti! Už jsem zpátky,“ zazněl veselý hlas. „Neviděla jsem vás u okna, tak jsem si říkala, že se podívám, jestli je všechno v pořádku…“