— Mám přece vlastní byt, který mi odkázala babička! — ozvala se Kristýna Matoušeková směrem ke své tchyni, jež neústupně požadovala, aby se dědictví „přirozeně“ stalo majetkem celé rodiny.
Notář si tiše odkašlal, posunul si brýle na nose a připravil se k předčítání listiny. Renata Kratochvílová mezitím roztáhla rty do svého pověstného vítězoslavného úsměvu. Stačil jediný pohled a Kristýně se v hlavě rozlila tupá bolest. Ten úsměv znala až příliš dobře.
Tři roky. Nekonečně dlouhé tři roky snášela tuto ženu, která dokázala jejich manželství proměnit v jakousi pobočku vlastního impéria. Každé rozhodnutí, každé drobné gesto muselo projít jejím schválením. Dnes se však mělo definitivně rozhodnout. Babička Kristýně odkázala byt přímo v centru města — prostorný, třípokojový, s vysokými stropy a okny do parku. Vše bylo připraveno, zbývalo jen oficiální potvrzení dědictví.
Samozřejmě, že tchyně dorazila také. Ani na okamžik Kristýnu nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.
V křesle notářské kanceláře seděla Renata Kratochvílová jako panovnice na trůnu, pevně zavěšená do paže svého syna Ctibora Marka. Ten působil dojmem člověka, kterého sem někdo dotáhl násilím. Kristýna zaujala místo naproti nim a sevřela složku s dokumenty tak silně, až jí zbělaly klouby. Ruce se jí chvěly — ne strachem, ale tušením blížící se bouře.
— Nuže — začal notář a rozložil závěť — paní Ludmila Mlynářová odkazuje byt na Sadové ulici, číslo čtrnáct, bytovou jednotku čtyřicet dva, své vnučce Kristýně Matouškové…
— Promiňte, že vám do toho vstupuji — přerušila ho Renata Kratochvílová hlasem nasládlým jako med, ze kterého Kristýně vždycky naskočila husí kůže. — Ale Kristýna je přece vdaná. Patří do naší rodiny. A v rodině je všechno společné, nemám pravdu?
Notář pozvedl obočí, přesto však pokračoval v četbě. Kristýna cítila, jak se v ní zvedá známý koktejl vzteku a bezmoci. Přesně věděla, kam tato slova směřují. Tchyně nikdy neplýtvala větami bez záměru.
Když byly dokumenty podepsány a formality u konce, vyšli všichni ven. Únorové slunce se ostře odráželo od sněhu a nutilo je mhouřit oči. Renata Kratochvílová se okamžitě zavěsila do Kristýny, jako by byly nejbližší přítelkyně.
— Má drahá Kristýnko — štěbetala — to je ale nádhera! Teď máme krásný byt, který můžeme pronajmout. Dokážeš si představit ten příjem? Ctibor už delší dobu mluví o novém autě.
Kristýna se zastavila tak prudce, že tchyně málem ztratila rovnováhu.
— Ten byt je můj. Babička ho odkázala mně.
— Ale jistě, samozřejmě — přikyvovala Renata, zatímco její pohled zůstal chladný. — Jenže Ctibor je přece hlava rodiny. On má rozhodovat o majetku. Tak to chodí.
Kristýna se podívala na manžela. Ctibor byl ponořený do mobilu, jako by se ho rozhovor netýkal. Typické. Vždycky zmizel při prvním náznaku konfliktu.
— Ctibore — oslovila ho tiše. — Jak to vidíš ty?
Zvedl oči a ona v nich zahlédla známý strach. Ten, který se objeví pokaždé, když má volit mezi matkou a manželkou. A stejně jako vždy bylo jasné, jak se rozhodne.
— Máma má pravdu — zamumlal. — V rodině je všechno společné.
V Kristýnině hrudi cosi prasklo. Ne kvůli samotným slovům — ta čekala. Ale kvůli lehkosti, s jakou je vyslovil. Bez zaváhání, bez snahy ji jakkoli podpořit. Typický mamánkův syn, až do morku kostí.
— Výborně! — zajásala Renata Kratochvílová. — Zítra začneme shánět nájemníky. Znám jednu skvělou realitní kancelář…
— Ne.
Slovo vyšlo z Kristýniných úst klidně, ale pevně. Tchyně se zarazila uprostřed věty.
— Cože, že ne? — zeptala se tentokrát ledovým tónem.
— Ten byt se pronajímat nebude. Budu v něm bydlet já.
Renata se zasmála, avšak její smích zněl jako tříštění skla.
— Bydlet? Sama? To chceš opustit manžela?
— Chci jen žít normálně — odpověděla Kristýna. — Ne v jednom pokoji vašeho bytu, kde nám v sedm ráno chodíte rovnat záclony.
Tchyni zrudl obličej. Na odpor nebyla zvyklá. Za celé tři roky si Kristýna nikdy nedovolila mluvit tak otevřeně.
— Ctibore! — vyjela. — Slyšíš, co si dovoluje tvoje žena?
Ctibor sebou trhl a vrhl na Kristýnu vyčítavý pohled.
— Kristýno, takhle s mámou nemluv. Myslí to s námi dobře.
— Dobře? — Kristýna cítila, jak se v ní zvedá vlna slov, která už nehodlala dál zadržovat…