Podlaha tiše vrzala při každém kroku a v kuchyni neodbytně odkapávala voda z kohoutku. Byly to drobné vady, které by jiného dráždily, ji však zvláštním způsobem uklidňovaly. Ten byt patřil jí. Nebyl dokonalý, ale byl její. A s ním i pocit nezávislosti, který dlouho neznala.
Vytáhla telefon. Dvacet zmeškaných hovorů od Ctibora Marka. Ani jedna zpráva. Jako by se bál napsat jediné slovo bez předchozího svolení své matky.
První noc strávila na zemi, na staré matraci, a k vlastnímu překvapení spala klidně. Nikdo ji ráno nebudil výčitkami. Za zdí se neprobíraly její chyby. Nikdo jí nevysvětloval, jak správně zalévat čaj ani kolik lžiček cukru je „přípustných“.
Hned další den si vzala volno a pustila se do praktických věcí. Zavolala instalatéra, aby spravil tekoucí kohoutek, a domluvila se s partou řemeslníků na drobných úpravách. Peníze měla. Roky si je potají odkládala stranou z výplaty, mimo dohled Renaty Kratochvílové. Šetřila na útěk, aniž by si to tehdy dokázala pojmenovat.
Večer zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Ctibor. Sám, což ji překvapilo. V ruce svíral kytici chryzantém — květiny, které nikdy neměla ráda, ale byly jediné, jež jeho matka považovala za „vhodné“.
„Můžu dál?“ zeptal se tiše.
Ustoupila stranou. Ctibor vešel, rozhlédl se a nespokojeně stáhl obličej.
„Je tu tak… prázdno.“
„Ale je to moje,“ odpověděla klidně.
Posadili se do kuchyně k viklavému stolu, kde stály jen dvě staré židle. Ctibor si nervózně pohrával s telefonem, jako by čekal, až se rozsvítí displej.
„Máma říkala, že ti dokáže odpustit,“ vyhrkl nakonec. „Když se omluvíš a uznáš, že ten byt je společný rodinný majetek.“
Kristýna se rozesmála. Upřímně, bez hořkosti.
„To je od ní velkorysé. Odpustit mi, že jsem si nenechala vzít vlastní dědictví.“
„Nechovej se jako dítě. V rodině se přece všechno sdílí.“
„V normální rodině možná. U nás to ale rodina nebyla, Ctibore. Spíš pobočka impéria tvojí matky. Rozhodovala o všem — od barvy ponožek až po to, kdy máme jít spát.“
„Ona to myslí dobře…“
„Ne. Ona nás řídí. A to je rozdíl, který ty odmítáš vidět.“
V tu chvíli se Ctiborův telefon rozezněl. Samozřejmě — volala Renata Kratochvílová. Zvedl to okamžitě, automaticky, jako na povel.
„Ano, mami. Jsem u ní. Ne, nesouhlasí… Ano, řekl jsem jí to. Dobře, hned přijdu.“
Vstal, aniž by se jí podíval do očí.
„Máma čeká s večeří.“
„Jistě. Ona bude čekat vždycky. S večeří, se snídaní i s návodem, jak máš žít. Jdi. Jen si uvědom, jak napnuté máš vodítko.“
Urazil se, ale nic neřekl. Otočil se a odešel. Chryzantémy zůstaly na stole. Kristýna je bez zaváhání hodila do koše.
Uplynul týden. Rekonstrukce se rozjela naplno. Nakupovala nábytek, vybírala závěsy, byt se pomalu měnil v domov. I v práci si všimli proměny — smála se, vtipkovala a působila, jako by z ní spadlo několik let.
Pak se objevila Renata Kratochvílová. Bez ohlášení, jak měla ve zvyku.
Kristýna otevřela dveře a uviděla tchyni v jejím nejlepším kabátu, s deskami v ruce.
„Musíme si promluvit,“ oznámila a vešla dovnitř bez pozvání.
Rozhlédla se a pohrdavě mlaskla.
„Nevkusné. Já bych zvolila úplně jinou tapetu.“
„Naštěstí jste ji nevybírala vy.“
Renata se usadila na novou pohovku, samozřejmě jako doma.
„Kristýno, přestaň s tím umíněným divadlem. Ctibor trpí. Zhubl, skoro nejí.“
„Možná by se měl naučit vařit.“
„Nechytrač!“ vyjela po ní, pak se rychle ovládla. „Přišla jsem s návrhem. Tady jsou rozvodové papíry. Když to podepíšeš potichu a bez scén, vyřešíme vše rychle. Na oplátku nebudu chtít podíl na majetku.“
Kristýna se znovu rozesmála.
„Na jakém majetku? Ten byt jsem zdědila ještě před svatbou. Je výhradně můj.“
„Ale Ctibor do toho vložil svou práci.“
„Jakou práci? Včera tu byl poprvé.“
Renata sevřela rty.
„Psychickou. Starosti. To se také počítá.“
„To myslíte vážně?“
„Naprosto. Podle jednoho známého právníka máme slušnou šanci získat polovinu.“
Kristýna přešla k oknu. Na dvoře si hrály děti, matky si povídaly na lavičkách. Obyčejné rodiny. Obyčejné vztahy.
„Víte co, paní Kratochvílová?“ řekla klidně. „Klidně se suďte. Utraťte peníze za právníky a dokažte Ctiborův morální přínos. Já tu mezitím budu bydlet. Sama. A bez vás.“