Kristýna cítila, jak v ní praská poslední zbytek sebekontroly.
— Ona nám diktuje každý krok! — vyhrkla. — Kontroluje, co kupujeme, čte si naše zprávy, rozhoduje o tom, co bude k večeři! To není starostlivost, to je obyčejná tyranie!
Renata Kratochvílová vykřikla tak ostře, až to zarezonovalo celým bytem.
— Jak se opovažuješ! — ječela. — Celý život jsem obětovala svému synovi! Sama jsem ho vychovala, bez muže! A nestrpím, aby nějaká přivandrovalkyně…
— Přivandrovalkyně? — Kristýna udělala krok vpřed. Renata instinktivně couvla. — Tři roky snáším vaše ponižování. Tři roky poslouchám, jak jsem neschopná hospodyně, mizerná manželka a jak úžasná byla Ctiborova bývalá.
Tři roky jste ze mě chtěla mít služku. A dost. Už stačilo.
Otočila se k manželovi. Ctibor stál bledý a zmatený, neschopný rozhodnutí. Matka ho tahala za jednu ruku, manželka mu hleděla do očí z druhé strany. A on, jako vždycky, zvolil cestu nejmenšího odporu.
— Kristýno, omluv se mámě. Nemáš pravdu.
Těch pět slov bylo poslední kapkou. Kristýna přikývla — ne jemu, ale sama sobě. V tu chvíli se rozhodla.
— Dobře. Omlouvám se — pronesla klidně. Až nepřirozeně klidně. — Omlouvám se za to, že jsem tři roky svého života promarnila snahou vybudovat rodinu s mužem, který se nikdy nenaučil být mužem.
Otočila se a odešla. Za zády slyšela rozhořčené vřeštění tchyně, Ctibor cosi křičel taky, ale Kristýna se už neohlédla. Skončila u metra a v hlavě se jí mezitím zformoval překvapivě jasný plán.
Ještě ten večer se vrátila do bytu — ne, už ne jejich, ale výhradně tchynina — s kufrem v ruce. Ctibor seděl v kuchyni u pečlivě naaranžovaného jídla, které připravila jeho matka. Renata seděla naproti němu a něžně mu hladila ruku.
— …ono ji to přejde, synáčku. Kam by bez tebe šla? Bez tebe by se ztratila.
Kristýna je beze slova minula a zamířila do ložnice. Pomalu a systematicky začala skládat své věci do kufru. Vtom se za jejími zády ozval medově nasládlý hlas tchyně:
— Kristýnko, neblázni. Pojď se najíst. Udělala jsem plněné zelí, máš ho přece tak ráda.
— Moje oblíbené zelí dělala babička. To vaše jsem jedla jen ze slušnosti.
Zaklapla kufr a otočila se k nim. Ctibor na ni hleděl jako malé dítě, kterému někdo bere hračku.
— Ty opravdu odcházíš?
— Ano.
— Ale… kam vlastně půjdeš? — zeptala se Renata s falešně sladkým, špatně skrývaným potěšením. — Vždyť nemáš peníze na nájem.
— Mám vlastní byt. Pamatujete? Ten, který jste dnes ráno chtěla pronajmout cizím lidem.
Tchyně sevřela rty.
— Vždyť je v hrozném stavu! Potřebuje rekonstrukci! A není tam žádný nábytek!
— Matrace na zemi je pořád lepší než zlatá klec pod vaším dohledem.
Kristýna popadla kufr a zamířila ke dveřím. Už byla skoro venku, když ji Ctibor doběhl.
— Kristýno, počkej. Promluvme si. Jen my dva. Bez mámy.
Podívala se na něj a v hrudi se jí na okamžik zableskl soucit. Nebyl zlý. Jen… prázdný. Prázdné místo mezi dvěma ženami, o které se bojovalo jako o trofej.
— O čem chceš mluvit, Ctibore? O tom, že ses mě tři roky ani jednou nezastal? Nebo o tom, že tvoje matka kontrolovala naše účty? Anebo o tom, že nám zakázala mít dítě, dokud nenašetříme milion?
— Ona se jen bojí…
— Ne. Ona se nechce s nikým dělit. A ty jí v tom pomáháš.
V tu chvíli se za Ctiborem objevila Renata. Obličej zkřivený vztekem.
— Táhni! — zasyčela. — A ani se nezkoušej vrátit! Bez tebe nám bude líp!
Kristýna se pousmála.
— Já vím. Vy dva jste si vždycky vystačili. Já jsem byla jen třetí navíc.
Vyšla na chodbu a slyšela, jak se za ní zabouchly dveře. Pak už jen útržky hlasů — tchyně zase cosi vysvětlovala synovi a on, jako obvykle, poslušně přikyvoval.
Byt po babičce ji přivítal tichem a vůní starých věcí. Kristýna prošla místnostmi, otevřela okna a pustila dovnitř čerstvý vzduch. Ano, rekonstrukce byla potřeba. Tapety se místy odlupovaly, parkety byly opotřebované… ale byl to její prostor. Její místo. Začátek svobody.