…bez vás.
Tchyně vyskočila tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu. Do tváří se jí nahrnula krev a hlas se jí třásl vztekem.
„Tohle si ještě odskáčeš! Přijdeš prosit po kolenou! Bez nás nejsi vůbec nic!“
Kristýna se ani nepohnula. Odpověděla klidně, skoro tiše: „Bez vás jsem hlavně svobodná. A to má cenu, kterou vy nikdy nepochopíte.“
Otevřela dveře dokořán a tím dala jasně najevo, že schůzka skončila. Renata Kratochvílová vyrazila z bytu jako bouře, jehlové podpatky hlasitě odsekávaly její vztek do schodiště.
„Ctibor ti tohle nikdy neodpustí!“ křikla ještě přes rameno.
„Ctibor udělá přesně to, co mu poručíte,“ odvětila Kristýna. „Jako vždycky.“
Dveře se s rachotem zavřely.
Uplynul měsíc. Kristýna Matoušeková se v bytě definitivně zabydlela, prostor si přetvořila k obrazu svému a poprvé po dlouhé době se domů vracela s lehkostí. V práci se jí dařilo, získala nové zakázky i nové známé – lidi, s nimiž se dřív stýkat nesměla, protože „se to nehodilo“. Její svět najednou působil barevněji a otevřeněji.
Ctibor Marek se ještě dvakrát objevil. Poprvé přišel s prosbou a sliboval změny, podruhé už vytahoval výhrůžky, které mu připravil právník jeho matky. Ani jeden pokus nevyšel. Odcházel pokaždé s prázdnou.
Pak se potkali náhodou. V nákupním centru, mezi regály s domácími spotřebiči. Ctibor si prohlížel rychlovarné konvice a vedle něj stála Renata, která prodavačce podrobně vysvětlovala, co přesně její syn potřebuje.
„Hlavně automatické vypnutí,“ zdůrazňovala. „On je tak zapomnětlivý, klidně by to nechal zapnuté!“
Ctibor stál vedle ní se svým obvyklým výrazem poslušného dítěte. Prodavačka, sotva dvacetiletá dívka, se s námahou ovládala, aby se neusmála.
Kristýna je chtěla obejít, ale tchyně ji zahlédla dřív.
„No prosím, Ctibore! Podívej, tvoje bývalá žena. Sama, jak se dalo čekat.“
Kristýna se zastavila, otočila a pousmála se. „Ne sama. Svobodná. To je velký rozdíl.“
„Svobodná od čeho? Od rodiny? Od lásky?“ rýpla si Renata.
„Od nutnosti žádat tchyni o svolení, když si chci koupit konvici.“
Prodavačka se neudržela a tiše se rozesmála. Ctibor zrudl, zatímco Renata se napřímila jako struna.
„Ctibor žádné svolení nepotřebuje! Já mu jen pomáhám vybrat.“
„Ano,“ přikývla Kristýna. „Stejně jako jste mu pomáhala vybírat manželku, práci, přátele… vlastně celý život.“
Podívala se na Ctibora. Vypadal unaveněji a vybledleji než kdy dřív.
„Víš, myslela jsem si, že jsi mě zradil,“ řekla klidně. „Teď už chápu, že jsi zradil hlavně sám sebe. Mohl jsi být partner, manžel, jednou třeba i otec. Rozhodl ses ale zůstat synkem své matky.“
Otočila se a odešla, aniž by se ohlédla. Za zády ještě slyšela rozhořčený hlas Renaty: „Vidíš, jaká je nevděčná! Ještě že jsme se jí zbavili!“
„Ano, mami,“ odpověděl Ctibor automaticky.
Kristýna pokračovala chodbou obchodního centra s lehkým krokem a úsměvem. Věděla, že ji doma čeká její byt. Její prostor. Její život.
Bez tchyně.
A ten pocit byl opojný.
Za půl roku dorazily rozvodové papíry. Ctibor se nakonec o byt nesoudil – možná se v něm ozvalo svědomí, možná mu právník vysvětlil, že nemá šanci.
O rok později se Kristýna seznámila s Václavem Čermákem. S mužem, který si dokázal vybrat konvici sám a nepotřeboval denně deset telefonátů s matkou. Tu měl, ale žila v jiném městě a jednou ročně poslala sklenici domácí marmelády – bez zásahů do synova života.
Když ji Václav požádal o ruku, položila jedinou otázku: „Nebudeme bydlet s tvou mámou, že ne?“
Rozesmál se. „Kdepak. Ona si své soukromí hlídá. Říká, že mě nevychovala proto, aby mě pak znovu kontrolovala.“
Kristýně se ulevilo. Měla pocit, že dostala druhou šanci. Na skutečný vztah. Bez tyranské tchyně a bez muže bez vlastní vůle.
Svatba byla skromná. Václavova matka přijela na pár dní, přivezla porcelánovou soupravu a při loučení jen řekla: „Žijte si svůj život, děti. Já budu žít ten svůj.“
Ideální tchyně, pomyslela si Kristýna.
Na opačném konci města mezitím Renata Kratochvílová vařila večeři svému synovi a sousedka jí vyprávěla o nové, hezké dívce z domu – takové, která na rozdíl od „některých“ umí ocenit rodinné hodnoty.
Ctibor přikyvoval a žvýkal sekanou. Bylo mu dvaačtyřicet a pořád bydlel s matkou.
A oběma to tak vyhovovalo.