Blanka Váleková se probudila prudkou bolestí. Ještě těsně před otevřením očí se jí zdál nějaký sen, cítila, že byl důležitý, možná zásadní, ale ostrý náraz reality ho okamžitě vymazal. Bolest si vynutila veškerou pozornost. Tak silné křeče v břiše nikdy nezažila, táhly se hluboko do zad a vystřelovaly až k bedrům.
Zůstala ležet a soustředěně vnímala každý záchvěv. Zdálo se, že tlak na okamžik polevuje. Opatrně se posadila na okraj postele. Jakmile se však pokusila postavit, projela jí tělem další vlna bolesti, ostrá a nekompromisní. Vykřikla a sesunula se na zem. Po kolenou se sunula k prádelníku, kde nechala mobil připojený k nabíječce.
Záchranku volala klečící, jednou rukou svírala telefon a druhou se opírala o studenou podlahu. „Musím se uklidnit, sanitka přijede, všechno bude v pořádku,“ přesvědčovala sama sebe. Pak jí hlavou blesklo: dveře. Ty přece musí být otevřené. S vypětím sil se po kolenou dostala do předsíně. Bolest v břiše pulzovala a pálila, jako by ji někdo zapálil zevnitř.
Pokusila se narovnat, aby odjistila zámek, ale v tom ji bolest zasáhla znovu, ještě silněji. Do očí se jí nahrnuly slzy. Tohle je skutečná hrůza samoty, uvědomila si. Ne to, že není komu podat sklenici vody, ale to, že není nikdo, kdo by otevřel dveře, když jde o život. Skousla si ret tak silně, až ucítila krev, a zkusila to znovu. Dveře se jí nakonec podařilo otevřít – a pak se svět propadl do tmy.
V hlavě měla mlhu. Útržky hlasů k ní doléhaly jako vzdálené ozvěny. Někdo se jí ptal, odpovídala, nebo si to alespoň myslela. Všechno bylo rozmazané a nesouvislé.
Probrala se až na nemocničním pokoji. Nízké podzimní slunce svítilo oknem přímo do očí. Trhla sebou a odvrátila hlavu, ale při tom ucítila tupou bolest pod hrudní kostí. Břicho měla zvláštně nafouklé, těžké, avšak ostrá bolest téměř zmizela.
Ještě nedávno, když se znovu pokoušela definitivně rozejít s Bohuslavem Markem, byla přesvědčená, že by bylo snazší zemřít, než takhle dál přežívat. Manžel žádný, děti žádné. Prázdno. K čemu vlastně žít? Teď, uprostřed noci, se však zoufale držela života. Najednou pochopila, jak děsivé je umírat náhle a úplně sama.
„Už jste při vědomí? Zavolám sestru,“ ozval se hlas.
Blanka otočila hlavu a všimla si, že na vedlejší posteli leží statná žena neurčitého věku. Měla na sobě flanelový župan s žlutými květy na modrém podkladu a pozorovala ji s lehkou zvědavostí.
Za chvíli do pokoje vstoupila zdravotní sestra.
„Jak se cítíte?“ zeptala se Blanky.
Byla mladá, s růžovými tvářemi. Možná to byl jen dojem způsobený růžovou zdravotnickou čepicí.
„Asi dobře,“ odpověděla Blanka váhavě. „Ale… co se mi stalo?“
„Pan doktor vám to za chvíli vysvětlí,“ usmála se dívka a zamířila ke dveřím.
Blanka si všimla její silné, světle hnědé copy, která jí sahala až k pasu. Nosí dnes ještě mladé ženy copy? prolétlo jí hlavou.
„Jsi na gynekologii. Přivezli tě sem tak před dvěma hodinami. Spíš jako šípková Růženka,“ prohodila sousedka z vedlejší postele.
„Děvče.“ Poslední dobou ji lidé oslovovali spíš „paní“ nebo dokonce „občanko“ v obchodě či v tramvaji. Připadala si stará. A přitom jí bylo teprve dvaačtyřicet. Možná i proto odmítala každého dalšího nápadníka s tím, že už má po všem, že je pozdě a nikoho nepotřebuje. I proto se stále snažila odejít od Bohuslava, ale on se k ní pokaždé vracel.
„Jak se cítíte?“ Do pokoje vstoupil lékař, zhruba padesátník.
„Pane doktore, co se stalo? Dostala jsem narkózu? Operovali mě? Připadám si, jako bych spolkla balón,“ vyhrkla Blanka.
„Paní Tesařová, pojďte prosím do převazovny,“ obrátil se lékař k sousedce.
Žena vstala, uhladila si župan a s neochotným povzdechem odešla.
Blanka vděčně pohlédla do lékařových unavených očí.
„Prodělala jste laparotomii. Měla jste mimoděložní těhotenství a došlo k prasknutí vejcovodu,“ řekl klidně.
Blanka zalapala po dechu. „Jak… jak je to možné?“