„Proč pláčeš? Mám někoho zavolat?“ ozvala se tiše spolubydlící z vedlejší postele.
„Ne, to není potřeba,“ odpověděla Blanka Váleková bezbarvě. Zvedla se, přehodila přes sebe župan a beze slova vyšla na chodbu.
Pomalu sešla po schodech do přízemí. Venku panovalo nezvykle vlídné počasí, slunce hřálo a vzduch byl prosycen začátkem podzimu. Vyšla před nemocnici, kde se po cestičkách procházeli pacienti, někteří s doprovodem, jiní sami. Nikdo si jí nevšímal, byla jen další siluetou v nemocničním parku.
Ne. Nikam nepojede. Na žádnou onkologii. Co vlastně lékař říkal? Že už jí moc času nezbývá? Před očima se jí znovu vybavil obraz matky. Operace. A pak pořád dokola chemoterapie, každé tři týdny návrat do nemocnice, znovu a znovu. Téměř třicet cyklů. Nakonec sama odmítla pokračovat. Byla vyčerpaná. Každým dnem to bylo horší…
Blanka se zastavila a ohlédla se na nemocniční budovu. Neměla u sebe žádné věci, jen to, co měla po kapsách. V županu nahmátla klíče od bytu a doklady. To stačilo. Nechtěla a nedokázala skončit stejně jako její máma. Prostě odejde. Teď hned. Zamířila k bráně a bez dalšího váhání areál opustila.
Ten krátký čas, který jí možná zbýval, stráví doma. Aspoň jí nevypadnou vlasy. Šla pěšky, občas se posadila na lavičku, když jí došly síly. Jenže sezení bylo chladné, přece jen už byl září. Lidé po ní občas pokukovali, ale jí to bylo jedno. Na mínění cizích už nezáleželo.
Doma si stoupla pod sprchu a dlouho ze sebe smývala nemocniční pach. Pak si uvařila silný čaj. Břicho ji pobolívalo, ale dalo se to vydržet.
Střídavě plakala a pak zůstávala otupělá, bez emocí. Co vlastně v životě měla? Kdo ji jednou pohřbí? Kdo přijde k jejímu hrobu? Nikdo. Snad jen Bohuslav Marek by si vzpomněl.
Dny trávila převážně v posteli. Vstávala jen kvůli čaji a na toaletu. Až třetí den se cítila lépe. Vyspala se, měla víc sil. Dlouze se pozorovala v zrcadle. Její matka byla před smrtí vychrtlá, se zažloutlou pletí. U sebe Blanka nic takového neviděla.
Hubená byla vždycky. Rozvod, maminčina nemoc, pohřeb, a pak vyčerpávající vztah s Bohuslavem… I když ne, s ním byla vlastně šťastná. Vzala telefon, našla jeho kontakt a bez zaváhání ho zablokovala. A dveře mu neotevře. Ať si ji pamatuje takovou, jaká je teď.
Rozhlédla se po bytě. Měla by sepsat závěť. Lepší dát všechno maminčině sestřenici než úplně cizím lidem. Zavolala a objednala se k notáři. Majetek? Pár drobností. Snubní prstýnek, zlaté náušnice. Tím to končilo. Celý život snila o kožichu, ale nikdy si ho nekoupila.
S podivným pocitem klidu si pak udělala míchaná vajíčka a s chutí se najedla.
V noci se jí zdála matka. Vypadala jako dřív, ještě před nemocí. Stejný přísný pohled, jaký měla, když s Blankou nebyla spokojená. „Mami… jak se máš?“ „Já dobře. Ale ty…“ „Co jsem udělala špatně?“ Probudila se vlastním výkřikem, srdce jí bušilo jako splašené.
Rozsvítila lampičku. Spánek už nepřišel, snažila se pochopit význam snu.
Vzpomněla si, jak se na ni matka dívala stejně přísně, když v sedmé třídě utekla ze školy do kina. Potkala tam maminčinu známou, která ji hned udala. Tenkrát to schytala pořádně.
A teď? Co je špatně teď? Neměla by zajít na hřbitov? Říká se, že zesnulí se připomínají, když se na jejich hroby dlouho nechodí.
Druhý den nasedla do autobusu směrem na hřbitov. Cesta vedla kolem nemocnice, kam ji tehdy přivezla sanitka. Něco ji donutilo vystoupit. Zůstala stát před budovou a nechápala proč.
„Nikolo Vaněková! Vy jste utekla z nemocnice?“ ozval se náhle rozhořčený hlas. „To se nedělá. Co kdyby se vám přitížilo? Kdo za vás ponese odpovědnost…“