„…tohle se opravdu nedělá,“ pokračoval lékař už klidněji, ale stále přísně, jako by domlouval nezodpovědnému dítěti. „Na svůj věk se chováte hodně nerozvážně. Jak se vlastně cítíte?“
„Dobře,“ odpověděla Nikola Vaněková téměř šeptem.
„Tak pojďte se mnou.“
„Kam?“ vyhrkla vyděšeně a instinktivně ustoupila o krok zpět. „Já jsem se rozhodla, že na onkologii nepojedu.“
Miloslav Tichý se na ni zadíval s rostoucím neklidem. „Co to povídáte? Je vám opravdu dobře?“
„Prosím vás, nelitujte mě,“ vyhrkla. „Slyšela jsem rozhovor. Jedna sestra říkala, že Vaněková… že já… mám poslední stadium a…“
„Jaká sestra?“ přerušil ji zmateně. „Vůbec netuším, o čem mluvíte.“
„Ta na sesterně. Šla jsem za vámi, chtěla jsem se zeptat… to je jedno. Zaslechla jsem, jak mluvila s kolegyní.“
Lékař se krátce zamyslel. „Dobře. Pojďte. Hned to vyjasníme.“ Ohlédl se na ni a dodal klidněji: „Nebojte se.“
Nikola ho následovala. Jakmile vstoupila dovnitř, udeřil ji do nosu typický nemocniční pach a s ním se vrátila i panika. Miloslav Tichý ji zavedl do lékařské místnosti a na okamžik odešel. Seděla jako na trní, každou vteřinu připravená vzít nohy na ramena. Dokonce se zvedla, ale ve dveřích se s ním málem srazila.
„Tady to je,“ řekl a položil před ni dvě zdravotní karty.
Na obou stálo stejné příjmení. Až po chvíli si všimla rozdílných jmen a otců: Nikola Vaněková a Květoslava Planýová, narozená roku 1971.
Vzhlédla k lékaři. Usmíval se.
„Už chápete? Příjmení není nic výjimečného. Stává se to. Měl jsem jednou dva pacienty se stejným jménem i příjmením, bydleli dokonce ve stejné ulici. Lišil se jen rok narození. Dokážete si to představit?“
„Takže… já jsem v pořádku? Nic mi není?“ vydechla.
„No,“ pousmál se, „jednu vejcovodovou trubici jsem vám sice odebral, ale to je všechno.“
Nikola vyskočila, objala ho a rozplakala se.
„Tohle jsou slzy štěstí, doufám?“ poznamenal pobaveně. Jemně ji odtáhl, posadil zpět na židli a podal jí sklenici vody. „Tak. V klidu.“
Chvíli mlčel a pak dodal: „Takové situace nás mají varovat. Osud nám někdy ukáže, kam až by to mohlo dojít, pokud něco ve svém životě nezměníme. Zkuste nad tím přemýšlet.“
Přikývla tak horlivě, až se jí zatočila hlava.
„Děkuju. Opravdu. A prosím, sestry za to netrestejte.“
Vyšla ven a svět se jí zdál najednou lehčí. Obloha potemněla, začalo drobně mrholit. Nastavila tvář dešti a pořád se usmívala.
Doma nevydržela chvíli v klidu. Umyla nádobí, roztřídila prádlo, zapnula pračku. Měla chuť zpívat. Ještě nedávno se v duchu loučila se životem, uvažovala o závěti. Teď to působilo jako cizí, špatný sen.
Večer dorazil Bohuslav Marek.
„Proč mi celý den nebereš telefon?“
„Jejda,“ vydechla, když si uvědomila, že ho zapomněla odstranit z černé listiny.
„Odešel jsem od ženy,“ dodal.
Až teď si všimla kufru u jeho nohou.
„Proč zrovna teď?“
„Už nedokážu žít napůl. Bez tebe to nejde,“ pokrčil rameny.
„Mně taky ne,“ přitiskla se k němu.
„Víš…“ začali oba současně a rozesmáli se.
„Život je ten nejlepší učitel a jeho lekce mají obrovskou cenu. Když se nám zdá, že se všechno hroutí, často nás jen nenápadně vrací na správnou cestu,“ napsal Filip Vysoký.
„Pamatujme, že nadlidi sem nikdo neposílá a nesmrtelní mezi námi nejsou. Máme jen křehký, dočasný život – a byla by škoda ho promarnit dlouhodobným neštěstím. Hledejte rovnováhu, radujte se i z maličkostí a jděte dál. Slunce svítí, i když ho zrovna nevidíme,“ připomíná Natálie Červenýová v knize Tančete svůj život.