Blanka Váleková se prudce nadechla a v návalu údivu se málem posadila příliš rychle. Břišní svaly se okamžitě stáhly a odpověděly ostrým bodnutím, které ji přinutilo znovu se opřít o polštář.
„Co vás tak zaskočilo?“ zeptal se lékař klidným, lehce unaveným hlasem.
„Já… mně přece diagnostikovali neplodnost,“ vypravila ze sebe.
Doktor se sotva znatelně pousmál. „To ale nevylučuje možnost mimoděložního těhotenství. A upřímně řečeno ani přirozeného. Život umí překvapit víc, než si myslíme. Ležet tu budete ještě pár dní, ať se tělo zotaví.“
„A můžu vstát?“ zkusila opatrně.
„Dokonce byste měla. Jen to nepřehánějte,“ odpověděl, pak se otočil a odešel.
Blanka zůstala sama s myšlenkami, které se na ni valily jedna přes druhou. Celá léta jí tvrdili, že děti mít nemůže. Kvůli tomu se s ní rozešel manžel. I když, upřímně, to byl spíš pohodlný důvod, jak omluvit jeho nevěru. „Takže já vlastně můžu otěhotnět?“ problesklo jí hlavou, hned se ale zarazila. „Co to řeším… je mi dvaačtyřicet. Na mateřství už je pozdě.“ Vzápětí ji bodlo svědomí. „Proč jsem se ho na to nezeptala rovnou?“
Pomalu se posadila, spustila nohy z postele. Na zemi čekaly její pantofle, přes opěradlo visel župan. Zřejmě je sem přivezla záchranka spolu s ní. Bolest ustoupila, zůstalo jen tupé pnutí ve svalech. Oblékla si župan, nazula pantofle a postavila se. Hlava se jí lehce zatočila. „To bude po narkóze,“ usoudila. V kapse ucítila tíhu. Klíče, doklady. Takže byt někdo zamkl.
U umyvadla nebylo zrcadlo. Přehodila si vlasy prsty dozadu a vyšla na chodbu. Pomalým krokem došla ke dveřím s nápisem „Ordinace“, ale byly zamčené a v zámku zůstal klíč na kroužku. Zamířila dál, k sesterně – chtěla vědět, kdy lékař přijde a jak se jmenuje.
Najednou se jí zvedl žaludek a v hlavě se roztočil kolotoč. Dřív než k postu došla, sedla si na malou pohovku v předsálí.
„Zajímalo by mě, jestli by měl Bohuslav Marek radost, kdyby věděl, že jsem s ním mohla otěhotnět,“ pomyslela si. Poznali se před pěti lety. Hned na začátku přiznal, že je ženatý. Oženil se pozdě, měl malé dítě.
Jejich vztah se rozjel rychle, vášnivě, bez plánů. Nic od něj nečekala. Tolikrát se snažila odejít. Vždycky se urazil, zmizel… a pak se vrátil. Nejdřív sliboval, že opustí manželku, až dcera trochu povyroste a žena se vrátí do práce. Dcera mezitím nastoupila do školy – a on zůstal tam, kde byl. Blanka se přestala ptát. Pokaždé si opakovala, že je to naposledy. A pokaždé mu znovu otevřela dveře.
Z přemítání ji vytrhly hlasy. Sesternu neviděla, ani neposlouchala, dokud nezaznělo její jméno.
„Představ si, při operaci Miloslav Tichý našel u ní nádor. Obrovský,“ řekla jedna zester, podle hlasu ta zrzavá s copem.
„A co s tím?“ ozval se mladší hlas.
„Nic. Zavřeli to a hotovo. Tichý říkal, že je to poslední stadium. Zítra tu Kolésnikovou převezou na onkologii. A přitom není ještě tak stará. Podle něj jí moc času nezbývá.“
„To je hrozné,“ povzdechla si druhá.
Mluvily dál, ale Blanka už nevnímala. Slova o nádoru jí duněla v hlavě jako údery zvonu. Zalilo ji horko, žaludek se znovu vzbouřil. „Vždyť Kolésnikovová jsem já. Takže… mám rakovinu? Zítra mě odvezou na onkologii? Proč mi to ten doktor neřekl? Chtěl mě ušetřit strachu?“
Myšlenky se rozpadaly, celé tělo se jí třáslo. S námahou vstala, opírala se o zeď a krok za krokem se doplazila zpět do pokoje. Svalila se na postel a tvář si zakryla dlaněmi. Slzy zoufalství a děsu jí drtily hruď.
Do pokoje se vrátila sousedka. Blanka se k ní otočila zády a zadívala se z okna ven, snažila se zadržet pláč.