„Dost už! Vývar přece nesmí být mastný! Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“ prskala Květoslava Benešová do telefonu.
Tereza Bednářová v sobě dávno dusila tichou nenávist. Nešlo jen o ta slova, ale o neustálý dohled, o drobné rýpání, o věčné poučování. Čím dál častěji se jí vracely vzpomínky na to, jaká její tchyně bývala kdysi – a jak se postupně proměnila v člověka, který jí bral dech i sebevědomí.
Když se Květoslava pustila do další přednášky, tentokrát o tom, jak správně vařit pohanku, Tereza už to nevydržela.
„Vy mě snad chcete zničit!“ vyletělo z ní. „Dejte mi konečně pokoj!“
„Nedám,“ reagovala tchyně okamžitě a bez zaváhání. „Ani s tím nepočítej. Ty mě vůbec nezajímáš. Jediné, na čem mi záleží, je moje vnučka. A dokud budu žít, budu hlídat, jak se má. Mimochodem, dnes je nádherně. Co kdybych šla s Viktorií Kučeraovou ven já?“
„Ne,“ odpověděla Tereza bez sebemenší pauzy. „Půjdu s ní sama.“
„Jak myslíš,“ pronesla Květoslava podivně zastřeným, téměř hrozivým hlasem. „Já jen nabízela pomoc. Třeba bys potřebovala do obchodu…“
„Zvládnu to,“ usekla ji Tereza rázně a hovor ukončila.
Asi po hodině oblékla dceru, připravila kočárek a vyrazila na procházku. Když míjela lékárnu, došlo jí, že už dlouho chtěla koupit peroxid vodíku. Podívala se dovnitř – prázdno. Přisunula kočárek ke schodům, zabrzdila ho a rychle vešla dovnitř.
Nákup netrval déle než minutu.
Když ale vyšla zpátky ven, krev se jí zastavila v žilách. Kočárek, ve kterém Viktorie klidně spala, byl pryč.
V další vteřině se Tereza rozkřičela tak zoufale, že lidé vybíhali z lékárny i z okolních obchodů. Několik aut prudce zastavilo. Všichni se okamžitě zapojili do hledání.
Tereza se zhroutila do hysterického pláče. Mezi vzlyky z ní dostali telefonní číslo na manžela. Zavolali mu. Oznámili, že zmizelo dítě v kočárku.
Daniel Pražák dorazil asi za půl hodiny. Rychle pochopil, co se stalo. Popadl naprosto zdrcenou Terezu a zatřásl s ní.
„Přestaň plakat! Jedeme na policii!“
„Ona je někde tady…,“ opakovala Tereza mezi slzami. „Musíme ještě hledat…“
Daniel se spolu s několika muži rozběhl po okolních dvorech. Vrátili se s prázdnou.
„Zavolejte policii,“ ozvalo se z davu.
Daniel vytáhl telefon. A právě v tu chvíli se mu někdo dovolal. Na displeji svítilo jméno Květoslava Benešová.
Na okamžik zaváhal, pak hovor přijal. Rozhodl se, že zatím matce nic neřekne.
„Synku, kde jsi?“ ozval se její nezvykle veselý, až radostný hlas, ze kterého se Danielovi sevřelo srdce…