Radovan Růžička zasunul klíč do zámku, otevřel a sotva překročil práh, zhluboka se nadechl. Byt byl naplněný jemnou, důvěrně známou vůní parfému, který si okamžitě spojil s Barborou Tesařovou. Jediné, co mu však chybělo, byl jakýkoli náznak jídla.
„Jsem doma,“ oznámil nahlas a boty nechal u dveří, jak byl zvyklý.
Už včera sem přestěhoval část svých věcí. Odsud to měl blíž do práce a po třech měsících chození oba čím dál častěji mluvili o tom, že by spolu mohli bydlet. Barbora proti tomu nic nenamítala.
Seděla u pracovního stolu, plně ponořená do obrazovky, na hlavě měla masivní sluchátka a cosi soustředěně kreslila v programu.
„Ahoj,“ přišel k ní Radovan, sklonil se a letmo ji políbil na tvář.
„Ahoj. Ty už jsi tady? Ještě pracuju,“ usmála se a jednou rukou si posunula náušník, který jí sklouzl z ucha.
Její klidná reakce ho překvapila. Beze slova zamířil do kuchyně. Všechno tam bylo pečlivě srovnané, až sterilně uklizené, a prázdná varná deska jeho rozpaky jen prohloubila. Otevřel lednici. Uvnitř ho praštila do očí bílá prázdnota. Na policích stál jen kyblík s kysaným zelím, láhev kefíru a zbytek kečupu. Dvířka zavřel, po chvíli je znovu otevřel, jako by čekal, že se obsah zázrakem změní. Nestalo se nic.
S dalším pokrčením ramen se vrátil do pokoje.
„Barboro, mám hlad. Neuvaříš mi něco?“ zeptal se a nadzvedl jeden náušník, aby ho slyšela.
„Prosím?“ podívala se na něj s mírným údivem.
„Přišel jsem z práce a mám hlad.“
„Já jsem pořád v práci,“ odpověděla s lehkým úsměvem.
„Ne, to myslím vážně.“
Sundala si sluchátka a položila je na stůl. Bylo vidět, že seděla dlouho – protáhla záda, ruce i nohy.
„Co přesně myslíš vážně?“
„No… kde je jídlo?“
„Nic jsem nevařila, pracovala jsem.“
„A kdo teda bude vařit? Já byl celý den v práci a ty jsi doma.“
„Kdo má hlad, ten si uvaří. Já mám k večeři kefír, mimochodem na ten mi nesahej,“ dodala a pak, aby nedošlo k nedorozumění, odešla do kuchyně a láhev vyndala z lednice. Radovan šel za ní.
„Objednej si něco. Včera jsme si přece večeři objednávali. Dneska jsem si k obědu dala plov.“
„Ploooov,“ protáhl Radovan blaženě a v puse se mu začaly sbíhat sliny.
Až do toho dne byl zvyklý, že jejich společná setkání vypadala úplně jinak, a právě tahle drobná situace v něm poprvé vyvolala pocit, že jejich představy o společném životě se možná začínají nenápadně rozcházet.