Do té doby, než nastal tenhle den, byli zvyklí scházet se jinak. Když byli spolu, většinou obědvali nebo večeřeli někde venku – v bistrech, kavárnách, restauracích. Rána patřila kávě, a to jen tehdy, pokud Radovan Růžička u Barbory Tesařové přespal. Domácí režim se jich vlastně nikdy netýkal.
„Promiň, ale já tomu nějak nerozumím,“ ozvala se Barbora po chvíli ticha. „Ty sis opravdu myslel, že ve chvíli, kdy ses ke mně nastěhoval, se ze mě automaticky stane někdo, kdo ti bude vařit, prát a starat se o všechno ostatní?“
Radovan na ni zůstal zírat a rychle zamrkal, jako by ho otázka zastihla nepřipraveného.
„A… jak jinak?“ vyhrkl nejistě.
„Pak ses spletl,“ odpověděla klidně. „Nejsem ten typ. Mám práci a svůj život. Když jsi bydlel sám, kdo se o tebe staral tehdy?“
Zaváhal. „Počkej… a co kdybychom byli manželé? To bys to taky nebrala jako samozřejmost?“
„V tom případě bychom si sedli a rozdělili povinnosti tak, aby každý dělal to, co mu vyhovuje,“ řekla věcně.
„Jenže mně se nelíbí vařit, žehlit, prát, uklízet ani mýt nádobí,“ vyjmenovával postupně a ohýbal prsty.
„Mně taky ne,“ pousmála se Barbora.
„A dítě?“ vyletělo z něj podrážděně. „To by mělo povinnosti hned, jak se narodí?“
„Vždycky existují možnosti,“ pokrčila rameny. „Dá se domluvit, najmout pomoc na úklid nebo někoho, kdo uvaří.“
„A z čeho se to má platit?“ ušklíbl se. „Najmout… No jasně. A k čemu je potom manželka?“
„Rozhodně ne proto, aby dělala služku,“ rozhodila rukama. „Je mi pětadvacet, stejně jako tobě, a nechci dopadnout jako moje máma. Celý život jen obsluhovat ostatní. Chci si ho užívat.“
Radovan pomalu přikývl. „Víš, asi jsem si tě vysnil jinak. Myslel jsem, že žena, která miluje, dává city najevo péčí. Teplo domova, večeře na stole…“
„A já si zase myslela,“ nenechala ho domluvit, „že láska od muže znamená spíš ‚pojď, vezmu tě na večeři‘ než ‚nakrm mě‘.“
„Jíst pořád venku je ale drahé.“
„Tak si vezmu muže, který vydělává dost na to, aby si to mohl dovolit,“ pronesla klidně. „Můj čas má velkou cenu. Mimochodem, teď zrovna pracuju.“
„Promiň,“ zamumlal. „Tak pracuj.“
Barbora se posadila zpátky ke stolu. Radovan beze slova zamířil do rohu, popadl dvě cestovní tašky, které si přinesl předchozí den, naházel do nich své věci i zubní kartáček, položil klíče na stůl před ni, obul se a odešel. Dveře za sebou prudce zavřel. Barbora ho ani nešla vyprovodit.
V metru bylo plno, lidé spěchali domů, unavení a zamyšlení. Radovan se postavil ke dveřím vagónu a jednu tašku postavil na druhou. Uprostřed přeplněného prostoru ho přepadl zvláštní pocit prázdna. Začínal někde v prázdném žaludku a rychle se rozlézal dál.
Cesta do bytu, který si pronajímal, mu zabrala skoro hodinu a s každou další zastávkou měl pocit, že se vrací někam, kde už ho nic nečeká.