Radovan Růžička si povzdechl a pokrčil rameny. „Takže má smysl klepat na dveře těch, kdo zůstali bydlet s tou… tvojí…?“ nedořekl větu.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou Natálie Mlynářová. „Utekla jsem odsud tak rychle, že jsem se ani jednou neohlédla.“
„Rozumím.“
Po krátké pauze dodala: „Libuše Moudrýová ten byt kdysi dávno pronajímala už mojí mámě. Právě ona mi dala její adresu. Vyšlo to tak, že se byt zrovna uvolnil. Tedy… skoro.“
Radovan se pousmál. „Ano, skoro. Já už jsem byl prakticky pryč. Přesněji řečeno – odstěhoval jsem se a dneska se vrátil.“ Natáhl k ní ruku. „Radovan.“
„Natálie,“ odpověděla tiše a vložila do jeho dlaně svou drobnou, útlou ruku.
„Nemáš hlad? Mohl bych tě něčím nakrmit.“
„Popravdě ano, večeře by bodla, ale…“
„Tak něco objednáme.“
„Ne, prosím, to je drahé,“ zarazila ho rychle. „Co kdybychom si zašli do obchodu? Viděla jsem, že je tady hned za rohem.“
„Je tam,“ přikývl.
„Tak pojďme,“ navrhla Natálie s lehkým úsměvem. „Vařit umím, nemusíš mít strach. A vybavení tu podle všeho je – hrnce, talíře…“
„Já se nebojím,“ odpověděl Radovan a jeho výraz viditelně změkl. „Hele, nevadí ti, když si budeme tykat?“
Nejistě, ale souhlasně kývla hlavou.
V obchodě se pohybovali mezi regály, jako by se znali celé roky. Přirozeně si povídali a do košíku přibývaly věci, aniž by to působilo rozpačitě.
„Co třeba rizoto?“ nadhodila Natálie, koutkem oka se na něj podívala a hned se opravila. „I když… večer je to možná těžké. Co rýže s kuřetem?“
„Rýže s kuřetem,“ zopakoval, jako by si tu kombinaci zkoušel představit.
„Nebo brambory. Uvaříme je a k tomu rybu.“
„Brambory jsou fajn. Upřímně, je mi to jedno. Teď bych snědl cokoliv,“ přiznal s lehce rozpačitým úsměvem.
„A… máš dost peněz?“ zeptala se opatrně.
„Neboj, vezmi všechno, co budeš potřebovat,“ ujistil ji.
V kuchyni šlo všechno překvapivě hladce. Krájeli, míchali, občas se zasmáli drobným přešlapům. Večeře byla prostá, ale hřejivá. Společně pak uklidili stůl, umyli nádobí a řeč se ani na chvíli nezastavila. Jedno téma střídalo druhé a porozumění přicházelo samo, bez vysvětlování.
Bylo to až podezřele snadné. Jako by přesně takhle to mělo být. Společná cesta do obchodu, vaření, úklid. Bez rozdělování rolí, bez napětí. Všechno plynulo přirozeně, klidně, v tiché shodě. Dva lidé, kteří se potkali ve správný čas. A od toho večera už se nikomu z nich nechtělo odejít.