„Co se to děje?“ honilo se mu hlavou, zatímco nervózně pokukoval po displeji mobilu.
„Karolíno, mám špatnou zprávu,“ ozval se Ondřej Vaněk tlumeným hlasem. „Vedoucí mi dnes oznámil, že budu mít službu. Na Silvestra budu v práci.“ Byl tak sklíčený, že ho Karolína Vaceková sotva slyšela přes telefon.
„Prosím? Jak to myslíš?“ nechápala.
„Říkám, že se na Nový rok neuvidíme. Mám směnu,“ zopakoval tentokrát hlasitěji, jako by ho tížilo každé slovo.
„To snad ne… Vždyť jsi mi říkal, že máš volno,“ povzdechla si Karolína. Byla zklamaná, i když ne tak hluboce jako on.
„Já vím. Jenže se změnil rozpis. Polovina lidí marodí a pár jich odešlo. Někdo tu službu vzít musel a padlo to na mě.“
„No… s tím se asi nic nedá dělat,“ odpověděla po krátké pauze. „Kvůli jednomu večeru přece nebudeš dávat výpověď.“
„To asi ne,“ souhlasil Ondřej a pak se opatrně zeptal: „Ty nejsi vůbec smutná? Vždyť jsme plánovali, že Silvestra oslavíme spolu, a teď je po všem.“
„Ale prosím tě,“ zasmála se lehce. „Možná je to dokonce lepší. Nikdy jsem nechápala to noční vysedávání. Jaký má smysl cpát se a pít přesně o půlnoci? Máme snad zdraví nazbyt?“ dodala s ironií.
„Na tom něco je,“ přidal se Ondřej a trochu se mu ulevilo.
Byli spolu téměř rok a půl. Oběma bylo čtyřiadvacet a každý stále bydlel zvlášť. Iniciativa vycházet spolu natrvalo nepřišla od Karolíny. Měla vlastní byt, zatímco Ondřej žil v pronájmu. Chtěla mít jistotu, že ji partner miluje kvůli ní samotné, ne kvůli tomu, co vlastní. Nahlas to však nikdy neřekla. Když téma společného bydlení otevřel, obvykle to odbyla tvrzením, že se ještě dostatečně neznají a že na sdílení každodenní rutiny je příliš brzy.
„Není kam spěchat, jednou budeme pod jednou střechou dost dlouho,“ opakovala často.
Ondřej se s ní nepřel. Její postoj mu sice nebyl úplně jasný, ale nechtěl na ni tlačit a riskovat, že ji svou horlivostí odradí. Navíc tušil, že Karolína už v minulosti s někým žila, a z náznaků pochopil, že to nebyla šťastná kapitola jejího života.
„A co budeš dělat ty, když já budu v práci?“ zeptal se zvědavě. „Pojedeš k rodičům, nebo zajdeš za sestrou?“
„Ne, nikam se nechystám,“ odpověděla klidně. „Zůstanu doma, pustím si nějaký film a pak půjdu spát.“
„To nezní špatně,“ vydechl Ondřej. Ve skutečnosti ho těšilo, že Karolína neplánuje oslavy bez něj. Bral to jako tichý důkaz, že se bez něj bavit nechce.
A pak přišel jedenatřicátý prosinec. Krátce po šesté večer Ondřej dorazil do práce, převlékl se, zkontroloval úkoly na směně a snažil se naladit na dlouhou noc, která ho čekala a která měla teprve začít.