Ondřej se konečně na chvíli posadil, aby si oddechl. Právě v tu chvíli se mu rozvibroval telefon. Volala jeho sestra Dana Tesařová.
„Ahoj, bráško! Jak se máš? Jsi pořád v práci?“ ozvala se vesele, ale v hlase jí bylo slyšet soucit. „Letos ti to teda nevyšlo. Silvestr na směně, to člověka moc nepotěší. Budeš slavit sám, co?“
„Jo, služba je služba,“ povzdechl si Ondřej, ale snažil se znít vyrovnaně. „Na druhou stranu si pak užiju čtyři dny volna v kuse. Něco za něco,“ dodal, spíš aby uklidnil sám sebe než ji.
„A Karolína?“ nadhodila Dana po krátké pauze. „Kde bude ona? Tipuju, že u rodičů. Viděla jsem ji asi před hodinou zrovna v jejich čtvrti,“ pronesla jakoby mimochodem.
„Prosím?“ zarazil se Ondřej. „Jsi si jistá?“ Ještě před půlhodinou s Karolínou mluvil a tvrdila, že zůstane doma a nikam se nechystá. Informace od sestry mu do toho vůbec nezapadala.
„No… byla tam s nějakým chlapem,“ pokračovala Dana opatrně. „Možná to byl její bratr, těžko říct. Vybírali víno v supermarketu. Chtěla jsem je pozdravit, ale spěchala jsem, tak jsem to nechala být.“
Ondřejovi ztuhla ramena. Uvnitř se mu rozběhla lavina myšlenek, ale navenek se snažil zachovat klid.
„Nevím,“ odpověděl po chvilce. „Klidně ses mohla splést. Nebo opravdu šla jen nakoupit s bratrem. Říkala, že dnes nikam nejde, a už vůbec ne k rodičům,“ dodal obezřetně.
Dana si však všimla napětí v jeho hlase. Došlo jí, že možná řekla víc, než měla, a rychle se pokusila situaci uklidnit.
„Jo, máš pravdu, asi jsem se zmýlila,“ řekla smířlivě. „V zimě vypadají lidi v bundách všichni stejně. Nechme to být. Tak se drž a všechno nejlepší do nového roku!“ rozloučila se spěšně.
Ondřej telefon ani neodkládal. Chvíli váhal, ale pak si řekl, že si to musí ujasnit. Vytočil číslo Karolíny Vackové. Potřeboval slyšet její hlas a ujistit se, že Dana opravdu neměla pravdu.
„Ahoj, Karolíno,“ začal zdánlivě nenuceně. „Jen jsem se chtěl zeptat… co děláš? Jsi doma?“
„Ano, doma,“ odpověděla okamžitě. „Proč se ptáš? Něco se stalo?“ V jejím tónu se objevila ostražitost.
„Ne, ne, všechno je v pohodě,“ odbyl to rychle.
„Tak proč mi zase voláš?“ nenechala se odbýt. „Vždyť jsme spolu mluvili před chvílí.“
„Jen tak. Copak už ti nemůžu zavolat?“ pokusil se o lehký tón. „Třeba se mi po tobě zastesklo.“
„Můžeš,“ řekla chladněji. „Ale mluvíš divně. Jako by sis mě kontroloval.“
„To vůbec ne,“ bránil se Ondřej, zaskočený jejím obviněním. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš.“
„Jasně… a mimochodem si ověřit, jestli sedím doma,“ vyjela na něj. „To není zájem, to je kontrola!“ zvýšila hlas.
„Já tě nekontroluju!“ vyhrkl, úplně vyvedený z míry její reakcí.
„Dobře, tak po t…“ řekla Karolína ostře, jako by chtěla hovor utnout, a v tu chvíli bylo jasné, že napětí mezi nimi ještě zdaleka neskončilo.