Radovan měl už dva dny předem majitelce bytu nahlášeno, že se chystá odstěhovat, a že zhruba za čtrnáct dní může klidně hledat nové nájemníky.
Když ale strčil klíč do zámku, dveře ani nepovolily. Bylo zamčeno zevnitř. Chvíli váhal, pak zazvonil. Majitelka chodila dvakrát do měsíce osobně uklízet – vyhovovalo to oběma. On nemusel řešit úklid a částka za službu byla započtená v nájemném, ona měla přehled o tom, v jakém stavu se její byt nachází.
Napadlo ho tedy, že je uvnitř právě ona, časově by to odpovídalo. Jenže dveře otevřela mladá žena, kterou v životě neviděl.
Několik vteřin na sebe beze slova hleděli. Radovan si znovu zkontroloval číslo bytu a klidným hlasem pronesl:
„Já tady bydlím.“
„Aha… tak pojďte dál,“ znejistěla. „Majitelka mi říkala, že už jste pryč. Já hned odejdu.“
Začala se nervózně pohybovat po bytě, ale nic skutečně neskládala, jen přecházela sem a tam. Radovan si zul boty a vešel do pokoje.
Dívka popadla igelitku, batoh a začala si obouvat boty.
„Zapomněla jste mikinu,“ upozornil ji.
Vzal ji ze sedačky a vyšel za ní do předsíně.
„Vy pláčete?“ zeptal se tiše.
„Ne… ne, kdepak, promiňte,“ vyhrkla a snažila se zapnout přezku, která se jí nedařila zacvaknout.
„Musíte to otočit opačně, počkejte,“ řekl Radovan a lehce jí vzal za ruku, aby pomohl.
Pak zaváhal a dodal: „Jestli nemáte kam jít, klidně tu můžete přespat. Já jsem majitelku trochu zmátl. Do konce měsíce tu stejně ještě mám právo být.“
„Ano, to vím… jenže já opravdu nemám kam jít,“ přiznala tiše.
„Dobře. Tak pojďte dál. Dejte mi ten batoh.“
Odvedl ji do pokoje a posadil na gauč.
„Dva měsíce jsem bydlela u kamarádky,“ začala po chvíli. „Tvrdila mi, že byt je její. Domluvily jsme se, že budu platit energie, všechno jsem posílala včas. Dneska jsem se ale vrátila z práce a v bytě seděla cizí žena. Ptala se, kdo jsem. Řekla jsem pravdu. A tehdy vyšlo najevo, že kamarádka byt jen pronajímala, dlužila nájem a majitelce nezaplatila velkou částku. Začala mi vyhrožovat, že mě nepustí ven, dokud nezaplatím. Ukazovala jsem jí doklady o zaplacených energiích, ale bylo jí to jedno. Buď zaplatím, nebo zavolá policii. Dala jsem jí všechny peníze, co jsem měla, a teprve pak mě pustila.“
Radovan se hořce pousmál. „To tedy nebyla žádná kamarádka. Spíš někdo, kdo si z cizí důvěry udělal výdělečný model,“ řekl a jeho hlas naznačoval, že o tom zdaleka ještě není řečeno všechno.