Radovan Horák se probudil s trhnutím, jako by ho někdo vyrval z temnoty. Celé čelo měl zalité studeným potem, srdce mu bušilo a dech se mu zadrhával. Ten sen. Zase. Dřív se vracel jen občas, jednou za čas, ale v posledních měsících se stal neodbytnou součástí téměř každé noci.
Vstal z postele a automaticky zamířil do kuchyně. Pohyby měl nacvičené, jako by ani nebyly jeho. Natočil si sklenici vody a dlouze se napil, snažil se uklidnit třes, který mu rozechvíval ruce. Za ta léta vyzkoušel všechno možné, co ho napadlo – alkohol, sport, nekonečné hodiny práce i různé techniky, o nichž četl. Nic nezabralo. Noční můra se pokaždé vracela a s ní i připomínka události, kterou by nejraději vymazal ze své paměti.
Tehdy mu bylo sotva něco přes dvacet. Byl mladý, výbušný, přesvědčený, že svět se točí kolem něj. Po divokém večírku v klubu, posilněný alkoholem a vlastní drzostí, se spolu s několika dívkami rozhodl pokračovat v zábavě u jezera. Smáli se, hudba zněla z otevřených oken auta, noc působila lehce a bezstarostně. Jenže nad ránem, když se mělo jet zpátky do města, Radovan bez většího přemýšlení usedl za volant.
Auto letělo po okresní silnici, míjelo jen pár dalších vozů. Slunce se teprve prodíralo skrz husté koruny stromů a jeho paprsky kreslily na asfalt nepravidelné pruhy světla. Provoz houstl, hlava ho bolela a únava se mísila s alkoholem v krvi.
Aby si cestu zkrátil, odbočil na úzkou silnici vedoucí přes malou vesnici. Právě tam spatřil starý vůz, ve kterém seděl dospělý muž a vedle něj dívka – podle bílých mašlí ve vlasech sotva školačka. Radovan měl pocit, že řidič před ním váhá a jede zbytečně pomalu, a tak se rozhodl ho předjet.
„Co se tak vleče, jako by táhl pytle brambor?“ ušklíbl se a šlápl na plyn.
Staré auto zrychlilo, jako by mu chtělo zabránit v předjetí. Radovan se pobaveně uchechtl.
„Tak tohle si hraje na závodníka?“
Vyjel do protisměru s jistotou, že má situaci pod kontrolou. Už byl téměř vedle druhého auta, když to najednou cuklo, sjelo ke krajnici a začalo se nekontrolovaně otáčet. V bočním zrcátku zahlédl okamžik, kdy vůz narazil do stromu.
Zaskřípěly brzdy a Radovan zastavil. Srdce mu tlouklo až v krku. Otočil se a pohlédl zpět. Zpod kapoty havarovaného auta se valil kouř. Muž za volantem byl mrtvý – poznal to na první pohled. A ta dívka… zmítala se, křičela, snažila se otevřít zaseknuté dveře. Plameny se začaly šířit a byly čím dál blíž.
Radovan sevřel volant tak silně, až mu zbělely klouby. Nikdo jiný tam nebyl. Nikdo ho neviděl. V hlavě se mu přetahoval strach s tím, co mu našeptával rozum. A pak, během jediného okamžiku, prudce otočil volant, zařadil a ujel pryč.
Ten obraz ho pronásledoval celé roky.
Zpočátku ho noční můry ničily. Nedokázal pořádně spát ani se soustředit. Pokusil se utéct do práce, ale když ani to nepomohlo, vyhledal lékaře. Předepsané léky otupily ostré hrany výčitek a hrůzy. Sny však nikdy úplně nezmizely. Jen čekaly. A teď se vracely s novou silou, právě ve chvíli, kdy se zdálo, že dosáhl všeho, po čem kdy toužil…
Nástěnné hodiny ukazovaly pět hodin ráno. Radovan si unaveně promnul obličej a zapnul rychlovarnou konvici. Hlavou mu probleskla myšlenka, že dnes vyrazí do restaurace dřív než obvykle. Včera při kontrole narazil na podivnosti v účetních výkazech.
Někdo se zřejmě pokoušel sáhnout na peníze. To ho rozčilovalo. Zaměstnance platil slušně, přesto se personál neustále obměňoval. Práce v jeho restauraci nebyla jednoduchá, ale podnik měl dobrou pověst a téměř vždy plno.
Když dorazil k restauraci, všiml si u vchodu mladé ženy. Byla hezká a působila lehce nejistě, když si uvědomila, kdo před ní stojí.
„Omlouvám se, ještě nemáme otevřeno,“ řekl Radovan a přitom si ji bezděčně prohlížel.
Dívka se usmála a na tváři se jí objevila drobná dolíček, sotva postřehnutelný.
„Já vím,“ odpověděla klidně. „Pracuju tady jako servírka.“
Radovan se rozesmál.
„Tak to je pěkné. Majitel a nepozná vlastní lidi. Ale to se dá napravit.“
Podívala se na něj překvapeně a on po krátkém zaváhání vešel dovnitř. Cestou si uvědomil, že ho ta dívka něčím zaujala. Její pohled byl soustředěný, vážný, jako by skrýval něco víc. Když se však zadíval pozorněji, došlo mu, že jí sotva bylo pětadvacet. Mladá. Přesně jeho typ.
Nikdy se netajil tím, že rád flirtuje se svými zaměstnankyněmi. Práce v restauraci byla náročná, ale hezkých mladých servírek kolem sebe měl vždy dost. A tahle… tahle rozhodně stála za pokus o bližší seznámení.
Radovan Horák ještě zdaleka nebyl starý, bylo mu teprve sedmatřicet let. Přesto zůstal bez rodiny a čím dál častěji si uvědomoval, že jeho životní styl, který mu dosud dokonale vyhovoval, možná brzy narazí na své hranice.