Přesvědčení, že rodina je zbytečný přepych, v něm bylo zakořeněné už léta. Neviděl jediný důvod, proč si na krk věšet závazky, když se mu žilo pohodlně a bez omezení. Mladých žen se kolem něj pohybovalo víc než dost a jen málokterá mu dokázala říct ne. Nešlo přitom jen o peníze nebo postavení – Radovan Horák byl i po fyzické stránce mužem, kterého si ženy všímaly.
Ten den začal nepříjemně hned od rána. Sotva restaurace otevřela, nahrnula se dovnitř hlučná parta sportovců a bez zaváhání si objednala hromadu jídel. Problém byl, že kuchyně ještě ani pořádně nenaběhla. Když Radovan procházel kolem, zastavil se ve dveřích a podrážděně procedil skrz zuby:
— Jestli se cokoli opozdí, vyletíte odsud všichni!
Šéfkuchař, který zrovna porcoval maso, se na něj zamračil.
— Děláme, co můžeme. Jsme tu sotva chvíli, všechno se teprve rozjíždí, — zabručel neochotně.
— Rozjíždí? — vybuchl Miloslav Tkadlec. — A za co vás tady platíme? Abyste pracovali, ne se rozkoukávali!
Kuchař cosi nesrozumitelně zamumlal a zmizel zpátky mezi sporáky. Radovan se otočil a zamířil do sálu. Udělal sotva pár kroků, když se málem srazil s mladou servírkou.
— Co tady postáváte? — vyjel na ni podrážděně. — Vaše místo je mezi hosty!
Dívka však nezpanikařila. Klidným hlasem odpověděla:
— Pane Horáku, myšlenky zatím číst neumím. Objednávky vám do hlavy neposílám.
Zarazilo ho to. Chvíli si ji mlčky měřil, pak se mu koutky úst nečekaně zvedly.
— Omlouvám se.
Když za ní zaklaply dveře, ještě dlouho sledoval směr, kudy zmizela. Nakonec si přivolal administrátora.
— Rosti, kdo to byl?
— Nová servírka, — vysvětlil Rostislav Růžička. — Je tu třetí den. Jmenuje se Eliška Janečeková. Je rychlá, šikovná, všechno zvládá. Má prý doma nějaké trable, snad nemocnou maminku nebo něco podobného.
— A problémy s ní nejsou?
— Ne, vůbec. Všechno v pohodě.
— Jen jsme se srazili, — uzavřel Radovan.
— Jasně, nic vážného.
Administrátor odešel a Radovan zamířil do kanceláře. Práce ho ale tentokrát příliš nezajímala. Hlavou se mu honilo jediné – jak si tu novou dívku co nejrychleji získat. Z její reakce bylo jasné, že nepůjde o snadnou kořist.
Po obědě se šel na chvíli nadechnout čerstvého vzduchu a znovu ji spatřil. Seděla na lavičce u zadního vchodu, tvář obrácenou k obloze. Přestávka byla v plném proudu. V duchu se pousmál – lepší příležitost si nemohl přát.
— Můžu si přisednout? — zeptal se.
Eliška se na něj překvapeně podívala, ale beze slova mu udělala místo.
— Pořád mi vrtá hlavou, co taková krásná holka dělá v mém zapadlém podniku, — pronesl s lehkým úsměvem.
Podívala se na něj znova, tentokrát znuděně.
— A kde bych podle vás měla být?
— Přece na mole. V drahých šatech, obdivovaná muži.
— To si nechám ujít. Není to pro mě.
— Co přesně? Ty šaty, nebo muže?
— Ani jedno.
Zvedla se, ale Radovan ji jemně chytil za ruku.
— Eliško, nechceš se po práci projít? Sednout si někam, popovídat si?
Bez prudkých gest se mu vyvlékla a chladně pronesla:
— Děkuju, nemám zájem. Věnujte se raději těm, které o vás stojí.
Pak odešla. Radovan zůstal sedět a nechápavě se díval za ní. V hrudi se mu začal hromadit vztek.
„Tak to tedy ne,“ proběhlo mu hlavou. „Ještě si to rozmyslíš.“
Po zbytek dne se nedokázal na nic soustředit. Obvykle odjížděl dávno před zavírací dobou, dnes však zůstal až do noci. V hlavě se mu rodil plán, jak tu pyšnou servírku srazit zpátky na zem.
Krátce před půlnocí k němu přišel administrátor.
— Pane Horáku, zapínáme alarm. Budete odcházet?
Pomalu přikývl.
— Ano. A řekni všem, že bez mého svolení dnes nikdo neodejde.
Vyšel doprostřed sálu a přejel pohledem shromážděný personál. Jeho výraz byl tvrdý a vážný.
— Mám pro vás nepříjemnou zprávu, — začal. — Dostala se ke mně informace, že jedna z našich servírek si domů odnáší drahé suroviny. Jinými slovy — krade.
Místností se rozhostilo ticho, které vzápětí vystřídal tlumený šum. Zaměstnanci si mezi sebou vyměňovali nechápavé pohledy, protože dosud nic podobného…