Nechápavé šepoty zesílily, protože nic podobného se tu nikdy předtím nestalo. Rostislav Růžička, jeden z administrátorů, stáhl obočí a s viditelným údivem se ozval:
— A kdo má být tím viníkem?
Radovan Horák se pomalu otočil směrem k nové servírce, která stála stranou ostatních.
— Eliška Janečeková, — pronesl její jméno chladně, s hrozivým podtónem.
Dívka instinktivně ustoupila o krok dozadu. V očích se jí zableskl strach a rty se jí lehce rozechvěly.
— Co to má znamenat? — zašeptala. — Nikdy jsem nic cizího nevzala, přísahám.
Radovan cítil uvnitř zvrácené zadostiučinění. Byl přesvědčený, že ji teď definitivně zlomí. Ta vzdorovitá dívka se konečně podvolí.
— Eliško, buďme rozumní, — řekl s úšklebkem a přimhouřenýma očima. — Buď dokážete, že jste nevinná, nebo si budete muset hledat nové zaměstnání.
— Ale jak to mám dokázat? — vyhrkla zoufale. — Řekněte mi, co mám udělat!
— Ukažte všechny své osobní věci, — utnul ji bez emocí.
Eliška si sundala kabelku z ramene, vysypala její obsah na stůl. Klíče, peněženka, pár drobností. Nic víc. Radovan si založil ruce na prsou a významně si ji přeměřil.
— Pod takovým volným svetrem by se dalo schovat půl restaurace, nemyslíte?
V místnosti to ztuhlo. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Po Eliščiných tvářích se rozkutálely slzy. Nedokázala ze sebe dostat jediné slovo, jen bezmocně otevírala ústa, jako by se nemohla nadechnout.
— No prosím, — pokračoval Radovan jízlivě. — Nechci po vás, abyste se svlékala donaha. Stačí sundat ten svetr. Třeba se pak dokonce omluvím.
Dlouhé vteřiny se mu dívala přímo do očí. V sále panovalo hrobové ticho, zaměstnancům bylo z celé situace fyzicky nevolno. Pak Eliška prudce vykročila vpřed, stáhla ze sebe široký svetr a hodila ho na stůl.
Ozval se tlumený výdech překvapení. Na sobě měla jen lehký top s tenkými ramínky. Její ramena, paže i krk byly poseté hlubokými jizvami.
Radovan zůstal stát jako přimrazený. Ten pohled. Ty oči. Už je někdy viděl. Ve snech. Vzpomínka se vrátila s drtivou silou — požár před mnoha lety. Dlaně se mu zpotily a hrudí se mu převalila vlna studu.
— Omlouvám se. Všichni jste pro dnešek volní, — zamumlal chraplavě.
Ani se neohlédl a prakticky vyběhl z restaurace ven.
Tu noc nezamhouřil oka. Bloudil po bytě sem a tam jako zahnané zvíře.
Je naživu. A navíc nastoupila právě k němu. Náhoda? Nebo ví něco víc? A proč se chová, jako by ho viděla poprvé v životě?
Další den se Eliška v práci neobjevila. Radovan zamířil rovnou za administrátorem.
— Rostislave, máš její adresu?
— Jasně, — podal mu lístek s poznámkou.
Nevěděl, co přesně řekne. Jedno si ale byl jistý — musí jí pomoct. Teď. Protože tehdy to nedokázal.
Za půl hodiny stál před dveřmi nenápadného bytu. Zaklepal. Otevřela mu Eliška. Měla brýle, nos zarudlý a z kapsy jí vykukoval kapesník.
— Vy? — podivila se a kýchla. — Promiňte, chtěla jsem dát vědět, ale nestihla jsem to. Právě jsem se vrátila z polikliniky. Pojďte dál.
Přikývl a vstoupil. Byt byl malý, jednopokojový. Na pohovce ležela starší žena.
— To je moje maminka, — vysvětlila Eliška. — Po mrtvici už nechodí, ale myslí jí to dobře. Mami, tohle je Radovan, můj… šéf.
Žena lehce zvedla ruku.
— Dobrý den. Eliško, aspoň nabídni hostovi čaj.
— Není třeba, děkuji, — odpověděl rychle Radovan. — Zdržím se jen chvilku.
Přešli do miniaturní kuchyně. Radovan sklopil zrak a tiše řekl:
— Eliško, chci ti pomoct.
Položil před ni obálku s penězi.
— Tohle je pro tebe, — řekl rozhodně. — Bez debat. Zůstaň doma a uzdrav se, jak dlouho bude potřeba.
Dívala se na něj zmateně, jako by nerozuměla.
— Ale…
Zvedl ruku, aby ji zarazil.
— Žádné „ale“. Hotovo.
Vyrazil ke dveřím, téměř utíkal. Na prahu se však ještě otočil.
— Ty brýle… nosíš je dlouho? — zeptal se.
Eliška se lehce usmála a pokrčila rameny.
— Špatně vidím od dětství. Do práce si beru čočky, je to praktičtější.
Radovan jen mlčky přikývl a seběhl po schodech dolů. V hlavě mu rezonovala jediná myšlenka: nepamatuje si ho. Nepoznala ho. A to ho zvláštním způsobem uklidňovalo, ale zároveň znepokojovalo.