…a zároveň ho to zneklidňovalo. Dokáže člověk jednoduše zavřít minulost a tvářit se, že nic z toho neexistuje?
Uplynulo sedm dní a Radovan Horák zjistil, že na Elišku Janečekovou nedokáže přestat myslet. Nutil se soustředit na práci, na běžné starosti, na cokoliv jiného, ale myšlenky se mu neustále vracely zpět. Vybavoval si její tvář, jemný úsměv i klidný hlas. Čím častěji se přistihl, že po ní touží, tím víc se sám sebe snažil krotit. Marně.
Nerozuměl sám sobě. Dřív pro něj byly vztahy jednoduché – krátké, povrchní, bez závazků. Teď ale poprvé netoužil po jediné noci. Chtěl s ní trávit čas, být jí nablízku, poznávat ji.
Jednoho večera sebral odvahu a pozval Elišku do malé kavárny. Nečekal, že souhlasí tak snadno. Seděli dlouho, povídali si o všem možném, a když zavírali, odjeli k němu. Právě tehdy se mu Eliška poprvé otevřela a svěřila se se svým příběhem.
— Jakub Mlynář byl můj nevlastní otec, — začala tiše a sklopila oči. — Nebyl zlý, nikdy mi neublížil. Jen měl slabost pro alkohol… Ten den začal pít už ráno. Ani já, ani máma jsme si neuvědomily, v jakém je stavu. Došlo mi to až na silnici. Prosila jsem ho, ať se vrátíme, ale smál se a uklidňoval mě. Pak nás předjelo jiné auto, on strhl volant… a všechno začalo hořet. Mně se podařilo dostat ven, ale…
Nedokázala pokračovat. Zakryla si obličej dlaněmi a na chvíli bylo ticho.
— Teď jsem jen zohavená troska, — dodala sotva slyšitelně.
Radovan se k ní naklonil a s nečekanou něhou přejel prsty po jizvách, které se táhly od ramene ke krku.
— To nikdy neříkej. Nejsi žádná troska. Pokud budeš chtít, dá se leccos napravit, — řekl klidně.
Eliška se trpce pousmála.
— Tehdy jsem skoro neviděla. Brýle jsem ztratila hned… Nikdo se dlouho nezastavil a pak už…
Větu nechala viset ve vzduchu. Radovan pochopil, že vzpomínky jsou příliš bolestivé. Stiskl jí ruku, aby cítila, že na to není sama.
V tu chvíli mu došlo, že ho tehdy vlastně neviděla. Pohled, o němž si myslel, že patřil jemu, mohl být náhodný. Dívka, která se otočila jeho směrem, ho nepoznala.
O dva měsíce později podstoupila Eliška operaci a byla přijata na kliniku. Zatímco ležela v nemocnici, Radovan zařídil léčbu její matky. Našel zkušeného lékaře a v den, kdy Elišku propustili, už ji matka dokázala přivítat po svých. S holí, nejistě, ale chodila. Malý zázrak, který pro Elišku zařídil.
Zůstávala jediná otázka, která ho sžírala: má jí říct pravdu? Přiznat, že byl řidičem, kvůli němuž se všechno stalo? Nebo mlčet?
Věděl, že pravda by jejich vztah rozmetala. Eliška by si nikdy nevzala muže, který byl příčinou jejího neštěstí. Zároveň ale nedokázal žít s tíhou lži. Tajemství ho ničilo.
Hubnul, nespal, v hlavě přehrával desítky možných konců. Až v den svatby se rozhodl. Přistoupil k Elišce, která zářila klidem a štěstím, a tichým hlasem začal:
— Eliško, musím ti něco říct. Je to zásadní… možná si to po tom rozmyslíš.
Podívala se na něj pozorně a tiše si povzdechla.
— Radovane, nemusíš, — řekla jemně. — Poznala jsem tě už tehdy v restauraci, když jsme se srazili. Nejdřív jsem tě chtěla nenávidět. A upřímně, dal jsi mi k tomu dost důvodů. Jenže… nešlo to. Zkusme to prostě nechat za sebou. Pokud to dokážeme. Nezlobím se na tebe. Byl jsi mladý a hloupý. Kdo z nás nebyl?
Radovan ztuhl. Celou dobu věděla pravdu. Jeho pohled se naplnil citem. Beze slov ji přitáhl k sobě a objal.
— Děkuju… Kdybys mě opustila, nevím, jestli bych to unesl. Vzala sis moje srdce, myšlenky i duši. Jsi pro mě vším.
Eliška se k němu přivinula a s úsměvem dodala:
— Tak se aspoň snažme jeden druhého nezklamat.