Kristýna Matoušeková si ten den půjčila manželovo auto. Její vlastní vůz byl v servisu a k rodičům na okraj města se prostě dostat musela. Automaticky, skoro bez přemýšlení, zapnula záznam z palubní kamery. Ne proto, že by něco tušila – spíš ze zvyku. Vždycky si chtěla ověřit, že je všechno v pořádku.
Tentokrát ale nebylo.
Z reproduktorů se ozval tlumený hlas Milana Mlynáře:
„Málem jsem se prozradil!“ zasmál se nervózně. „Představ si, Kristýna mě včera zahlédla, jak vezu Andreu Pražákovou. Úplně jsem ztuhl, myslel jsem, že je se mnou konec. Ale nějak jsem to ukecal.“
Kristýně se sevřel žaludek a prsty zůstaly nehybně viset nad tlačítkem pro posun nahrávky. Netušila, kdo Andrea je. Jedno však věděla jistě – dokud neuslyší všechno, klid už nenajde.
„A cos jí nakecal?“ ozval se další mužský hlas. Radek Vaněk. Milanův kamarád.
„No co asi,“ ušklíbl se Milan. „Že kolegyně spěchala a poprosila mě o odvoz. Zabralo to. Spolkla to i s navijákem.“
„Gabriela Bednářová by mi tohle nikdy nesežrala,“ zasmál se Radek. „Udělala by výslech jak u tajné policie a trvala by na tom, že tu ‚kolegyni‘ chce poznat osobně.“
Kristýna zatnula čelist. Nešlo jen o lež. Oni se tím bavili. Chlubili se tím. Brali to jako vítězství.
„My to máme s Kristýnou jinak,“ pokračoval Milan bez náznaku studu. „Ona mi věří absolutně. Za ty roky mi ani jednou nelezla do telefonu. Ani po svatbě. Má ve mně stoprocentní důvěru.“
„Tak to máš štěstí, kámo,“ povzdechl si Radek znovu. „Ta moje žárlí na všechno, co se jen mihne kolem…“