Fenka se k ní přiřítila a vzápětí se svalila na bok, vystrčila břicho a dožadovala se pohlazení, jako by nic jiného na světě nebylo důležité.
„Ty moje zlatíčko,“ vydechla Kristýna Matoušeková a sklonila se k ní, prsty se jí hned zabořily do hebké srsti.
„S tátou si lámeme hlavu, proč se tu pořád neukážeš. A ty si zatím sedíš venku na lavičce s Lapkou,“ ozval se za nimi hlas. Na prahu stála Marcela Sedláčková. „Už se ti po nás stýskalo?“
„Po vás obou. A samozřejmě i po ní,“ pousmála se Kristýna. „I když jsem tu byla nedávno, mám pocit, jako by uběhl celý měsíc.“
Matka ji objala a automaticky jí položila dlaň na břicho, jako by tím gestem kontrolovala, že je všechno v pořádku.
„To já bych se měla ptát tebe, jak se máš. A hlavně — jak tě mohl Milan pustit samotnou za volant? Těhotná ženská, to bych já nenechala ani náhodou.“
„Mami, opravdu je všechno klidné,“ snažila se ji uklidnit. „Cítím se skvěle a on to ví. Není důvod panikařit.“
Jenže vzpomínka na tu nahrávku se jí znovu zakousla do krku. Ruce se jí lehce roztřásly.
„Něco se stalo?“ zbystřila Marcela okamžitě.
Kristýna přikývla a ztišila hlas. „Potřebuju vědět… jak poznat, jestli má manžel někoho jiného.“
Matka zbledla, ale než stačila cokoli říct, objevil se na schodech otec. Rychlým gestem dala dceři najevo, aby teď mlčela. Kristýna k němu udělala pár kroků a ocitla se v jeho pevném, bezpečném objetí.
„Jen opatrně, tati. Už nejsme jen dva.“
„Neboj se, princezno. Vnoučka bych nezmáčkl.“
„A kde bereš jistotu, že to bude holčička?“
„Zdálo se mi to. Stejně jako před tvým narozením. Je to jasné. Už jsem to řekl i Milanovi — ať si svoje holky hlídá jako ten největší poklad.“
Kristýna měla co dělat, aby se nerozplakala. V hlavě jí ale vířila jediná, děsivá myšlenka: co když ten poklad už pro něj není…