— Kateřino Sedláčková, Miloslav Petříček už ti to říkal? — spustila bez nadechnutí tchyně Milena Tichýová. — Podívej, počítej s tím, že dorazí čtyřicet lidí. Takže vařit začneme klidně uprostřed noci. Já přijedu s předstihem, už den předem v šest večer.
— Prosím? V noci? — ušklíbla se snacha ironicky. — Tak tohle jsem si opravdu neobjednala.
— No počkej, ještě jsem neskončila, — nenechala se přerušit Milena. — Miloslavovi jsem už poslala seznam všeho, co je potřeba koupit. Slíbil, že to zařídí.
Miloslav Petříček byl zvyklý stát při své starší sestře Ivetě Čermákové za každých okolností. Do třicítky stihla dvakrát vstoupit do manželství a dvakrát z něj odejít. Vždycky se ukázalo, že vina ležela na mužích — prý měla smůlu na „neschopné chlapy“. Jejich matka, Stanislava Šimonová, mu tuhle myšlenku vtloukala do hlavy už od dětství:
— Sestra je rodina. Té se pomáhá.
A tak pomáhal. Jednou poslal peníze, když Iveta „dočasně“ přišla o práci, jindy strávil víkendy opravami v jejím pronajatém bytě. A kolikrát stěhoval krabice a nábytek po dalším rozvodu, to už ani nepočítal.
Pak se ale oženil.
Kateřina Sedláčková zpočátku všechno snášela mlčky. Jenže když Iveta během jediného roku popáté požádala, zda by si mohla „na pár dnů“ půjčit jejich auto, protože ji „zase někdo nechal ve štychu“, Kateřina konečně promluvila. Klidně, ale neústupně:
— Miloslave, nemyslíš, že už je toho dost? My to auto taky potřebujeme tenhle víkend. Měla jsem za to, že máme domluvený program.
— Opravdu? A co přesně? To se nedá zvládnout pěšky? — zkusil to shodit.
— Nedá. K mým rodičům na chatu se pěšky nedostaneš. Nachystali pro nás dvě vědra okurek. Myslela jsem, že jsi mě poslouchal, když jsem ti to říkala.
— No… něco jsem slyšel, ale chápeš, sestra má akutní problém.
— Jaký zase? — nenechala ho uhnout.
— To přesně nevím, — zaváhal Miloslav, — ale pro ni je to teď důležitější.
— Ne, Miloslave. Tentokrát to nepůjde. Buď Ivete řekneš ne, nebo mi koupíš vlastní auto. Už mě nebaví jezdit trolejbusem, zatímco můj manžel má auto a mohl by mě normálně odvézt, kam potřebuju.
Poprvé ho ta slova opravdu zarazila. Už chtěl sestře zavolat a odmítnout ji, jenže Stanislava Šimonová rychle zasáhla a vrátila vše do starých kolejí:
— Ty bys kvůli manželce nechal sestru na holičkách? Vždyť je sama! Kdo jí pomůže, když ne ty?
A tak Miloslav ustoupil. Znovu a znovu, i když to doma znamenalo hádky a dusno. Jednou spolu s Kateřinou nepromluvili celé tři dny, až to nevydržel:
— Proč se mnou pořád nemluvíš? Jsi snad uražená?
— To si děláš legraci? — vybuchla. — Trvalo ti tři dny, než ti došlo, že jsem naštvaná?
— Já jen nevím proč. Co konkrétně ti vadí?
Kateřina se zasmála, ale v tom smíchu nebylo nic veselého:
— Ty to vážně nechápeš? Tvoje sestřička si tě vzala na celý víkend, protože potřebovala jet za kamarádkou za město. Myslela jsem, že ji jen odvezeš. Místo toho jsi tam s ní zůstal dva dny. Tobě to přijde normální?
— A co by mě na tom mělo znepokojovat? Pili jsme, potkal jsem tam jejího bývalého, se kterým vycházím dobře. Tak jsme to nějak oslavili. Měl jsem snad odjet jako blbec? To by bylo trapné.
— Aspoň jsi mohl zavolat.
— Ty jsi mohla taky, — odsekl Miloslav.
— Volala jsem! Jenže tvůj telefon byl nedostupný. Víš, co mi běželo hlavou? Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, kde můj muž je. A on si jen potřeboval odpočinout ode mě, — soptila Kateřina.
— Nevymýšlej si, — mávl rukou a v tu chvíli gestem naznačil, že mu někdo volá.