…pokračovala tiše, ale neústupně. „Jestli ses za tři roky nenaučil brát mě jako rovnocenného partnera, pak už se to nezmění.“
Miloslav Petříček k ní udělal krok a zvedl hlas. „Kateřino… to přece nemůžeš takhle všechno smést ze stolu. Během jediné minuty!“
„Nedá se zbořit něco, co se už dávno rozpadlo,“ odpověděla klidně, bez náznaku zaváhání.
Miloslav se ušklíbl. Pořád ještě nechápal, že rozhodnutí je definitivní a nevratné.
„A ještě jedna věc,“ dodala Kateřina a ukázala směrem k taškám u stěny. „Všechny tvoje košile i džíny jsou sbalené. Nemusíš mi děkovat. Odejdi hned.“
Chtěl protestovat, ale ona už otevřela vstupní dveře. Zůstal stát, tvář rudou vzteky, čelisti sevřené. Pořád doufal, že povolí. Její klid ho však doháněl k šílenství.
„Jsi pitomá!“ vyprskl. „Myslíš, že si najdeš někoho lepšího? Takových chlapů, jako jsem já, moc není!“
Kateřina se pousmála a ustoupila o krok zpět. „To máš pravdu. Takových jako ty je opravdu málo. A zaplaťpánbůh.“
„Budeš toho litovat!“ zařval, popadl tašku. „Ještě se ke mně doplazíš, až zjistíš, že s tebou nikdo ani nepromluví! Bez mě nejsi nic!“
„Jestli být ‚nikdo‘ znamená žít ve vlastním bytě, chodit do práce, nedělat služku cizím příbuzným a nenechat si nadávat,“ pronesla vyrovnaně, „pak se mi tenhle stav vlastně líbí.“
Dveře za ním zaklaply. V bytě se rozhostilo ticho. Kateřina si zhluboka povzdechla, přešla k oknu a odhrnula závěs. Viděla, jak Miloslav strká tašku do taxíku a bez ohlédnutí nasedá.
Uplynulo několik měsíců.
Rozvod nebyl jednoduchý. Miloslav se snažil vykreslit Kateřinu Sedláčkovou jako vypočítavou a chamtivou ženu. Největší spor se točil kolem auta pořízeného během manželství. Tvrdil, že ho zaplatil výhradně on a ona prý jen využívala hotové věci.
„Pane soudce, peníze šly z mého účtu, vůz je napsaný na mě,“ opakoval sebejistě. „Moje žena do toho nedala ani korunu.“
Kateřina bez emocí otevřela složku a položila na stůl výpisy z účtu, potvrzení o převodech i smlouvu o složení zálohy s vlastnoručním podpisem.
„Nežádám nic, co mu patří,“ řekla klidně. „Ale o svou část se připravit nenechám.“
Rozhodnutí bylo jednoznačné.
Miloslav odcházel ze soudní síně s výrazem plným zloby. Auto, které už považoval za své, se muselo prodat a peníze rozdělit.
Doma ho nečekala útěcha, ale další výčitky.
„Ty jsi ale trouba!“ křičela Milena Tichýová. „Nechal ses obrat o všechno! Auto, byt… to sis nemohl sehnat pořádného právníka?“
Navíc si Miloslav vzal bankovní úvěr na oslavu sestriných narozenin v restauraci, protože ji prý „zachraňoval kvůli bytu“. Výsledkem byl jeho nový, skromný koutek s rozkládacím lůžkem u Mileny Tichýové.
Kateřina mezitím po dlouhé době spala klidně. Došlo jí, že je stále mladá na to, aby zůstávala po boku člověka, který ji nerespektoval. Kolem je dost slušných mužů — jen je potřeba včas rozpoznat, kdo za to skutečně stojí.