„Na Vavřince budu posílat peníze. Opravdu, mysli si, co chceš…“ pronesl Radim Tesař rozpačitě a téměř provinile, když to ze sebe vysoukal.
„Ale já si už nic nemyslím,“ odsekla Veronika Urbanová. „I když vlastně myslím! Ty sis přece někoho našel, že ano? Z takové situace přece nikdo neutíká jen tak do prázdna. Někoho máš – a já jsem si toho ani nevšimla.“
A nebylo se čemu divit. Poslední měsíce měla Veronika hlavu plnou starostí o matku a její náhlé, nevysvětlitelné potíže. V takovém chaosu klidně mohl manžel uhnout stranou. Porovnal. A výsledek stál před ní.
Veronika mu bez větších slov pomohla sbalit věci a co nejrychleji ho vyprovodila z bytu. Sotva za ním zaklaply dveře, Dagmar Bílýová si zoufale zalomila rukama.
„To je kvůli mně…“
Ráno v práci nezačalo pro Veroniku dobře, spíš naopak. Sotva si stačila sednout, zavolal si ji šéf a stroze oznámil, že s ní firma končí.
„Jak to – končím?“ vydechla nevěřícně.
Zalil ji strach. Co teď? Kam půjde? Tady ji znali, vážili si jí, vycházeli jí vstříc, když potřebovala vyzvednout Vavřince ze školy nebo ho odvézt domů. Jenže to platilo za starého vedení. Nový šéf byl jiná kapitola. Značka oblečení změnila majitele a s tím se vyměnilo i vedení. Řadoví zaměstnanci si naivně mysleli, že se jich změny nedotknou – vždyť práce zůstala stejná. Návrháři, konstruktéři, technologové i švadleny byli pořád potřeba. Realita však jejich očekávání rychle rozmetala.
„Chci si sem přivést vlastní tým,“ vysvětlil bez obalu. „Postupně obměnit celý kolektiv. Od někoho jsem začít musel. Vaše příjmení začíná na A – a to je celé.“
Takovou otevřenost Veronika nečekala. Nové koště je nové koště, ale že by se obtěžoval s vysvětlováním? Asi to nebyl špatný člověk, jen chtěl pracovat se svými lidmi. Jenže co teď ona?
Na okamžik ji napadlo vyhrožovat soudy a úřady, které chrání neprávem propuštěné. Byla přece dobrá odbornice. Nakonec to ale nechala být. Mlčky se zvedla, sklonila hlavu a zamířila ke dveřím.
„Vím, že nemáte jednoduchou situaci,“ ozvalo se jí do zad. „Dostanete odstupné.“
Jako by bez „situace“ žádné odstupné nepatřilo, problesklo jí hlavou.
A jednoduché to opravdu nebylo. Živila syna i matku. Všechno leželo na jejích bedrech. Dagmar onemocněla krátce po padesátce zvláštní chorobou, nad kterou lékaři jen krčili rameny – prý se může objevit kdykoli. Agorafobie. Přestala vycházet z bytu. Jakýkoli pokus opustit bezpečí domova končil záchvatem paniky. Léky existovaly, ale Dagmar je odmítala.
„Podívej se na to,“ strkala Veronice pod nos příbalové letáky. „Vždyť to ničí játra!“
„Ale mohla bys jít ven, aniž by ses dusila.“
„A k čemu mi je ulice? Co bych tam asi viděla?“
„Neměla bys zkusit léčbu v nemocnici?“ ptala se opatrně Veronika.
„To v žádném případě!“ vyděsila se Dagmar. „Napíchají mě vším možným, ani nevím, jak bych se tam dostala. A vůbec – myslíš si snad, že patřím k bláznům? Děkuju pěkně! Promiň, že jsem ti takovou přítěží.“
Rozplakala se a Veronika ji spěchala utěšovat. Léčebna tak zůstala jen hypotetickou možností.
Radim odešel právě kvůli tomu. Tchyně už byla půl roku zavřená mezi čtyřmi stěnami a on prohlásil, že nedokáže živit ještě ji.
„Vždyť já taky pracuju!“ bránila se tehdy Veronika.
„Já to chápu,“ povzdechl si. „Ale cítíš sama, jak se doma změnila atmosféra. Je to tu těžké, ponuré. Ty máš nemocnou mámu, je to jasné. Jenže proč bych se měl trápit já? Jsem mladý chlap, chci normálně žít, občas si něco dopřát. A všechny peníze jdou jen na nutnosti.“
„Ale byt je mámin!“ vyjela na něj. „Co jsi to za chlapa, když nás nedokážeš zajistit?“
„I kdybych byt měl, problém by nezmizel,“ namítl. „Stejně bychom ji museli živit. Já to prostě nezvládám. Omlouvám se, ale musíš to zvládnout sama.“
Veronika mlčela. Bylo to příliš bolestivé.
„Na Vavřince budu přispívat. Neboj…“
„Já se nebojím,“ vybuchla. „Ty máš jinou, viď? Nikdo přece neutíká jen tak. Ty sis našel náhradu – a já jsem byla slepá. Bože, jaká jsem byla hloupá.“
Pomohla mu sbalit a vyprovodila ho. Dagmar si zoufale opakovala, že za všechno může ona.
„Ne,“ vyštěkla Veronika ostře. „Může za to on. Kdyby byl chlap, neutekl by. Zvládneme to i bez něj.“
Dokonce i osmiletý Vavřinec Veselý se snažil držet. Táta odešel – no a co? Stejně byl doma málokdy. Zato babička Dagmar byla pořád nablízku: pomáhala s úkoly, hrála s ním deskové hry, skládala puzzle a vařila nejlepší karbanátky. Děti jsou různé – některé se trápí ztrátou, jiné si váží toho, co jim zůstalo. A právě tím směrem se Vavřincovo vnímání světa pomalu, ale jistě ubíralo, což Veronika začínala pozorovat čím dál zřetelněji.