Postupem času z těchhle dětí vyrostou dospělí se stejným nastavením. Jedni celý život narážejí na každou ztrátu, na každý nedostatek, druzí se dokážou soustředit na to, co jim zůstalo. Vavřinec Veselý patřil – zaplaťpánbůh – k té druhé skupině. Veronika Urbanová sama sebe cítila někde mezi nimi. Nepropadala beznaději, ale bezstarostnost jí byla cizí.
Cestou domů jí hlavou vířila jediná otázka: kde sehnat práci, která by jí dovolila každý den vyzvednout syna ze školy? Jak to má vůbec udělat? Existuje takové místo? Práce z domova nepřipadala v úvahu. Veronika byla technolog ve výrobě oděvů, řešila koordinaci materiálů, termínů, lidí, kontrolovala procesy. To se z obýváku prostě zvládnout nedalo. A přijít na pohovor s tím, že potřebuje denně na dvě hodiny zmizet kvůli dítěti? To bylo předem odsouzené k nezdaru. I kdyby se to formálně dalo schovat za polední pauzu, realita byla jinde. Jednou rukou stále držela volant, druhou nahmátla telefon a bez dlouhého rozmýšlení zavolala bývalému manželovi.
„Vyhodili mě,“ vyhrkla místo pozdravu.
„To je mi líto,“ odpověděl Radim Tesař a i přes sluchátko bylo znát, jak ztuhl. „Ale co ode mě vlastně chceš? Tvému oboru nerozumím, práci ti sehnat nemůžu.“
„Kdybych něco našla… zvládl bys aspoň ze začátku vyzvedávat Vavřince ze školy a vozit ho domů?“
„Veroniko, přemýšlíš vůbec? Bydlím na druhém konci Olomouce.“
„Je to i tvoje dítě!“ vybuchla. „Tak se aspoň jednou zachovej jako otec!“
„Platím alimenty,“ odpověděl chladně. „To by mělo stačit.“
Hovor skončil. Slzy se jí samy draly do očí. Nestačí. Samozřejmě že to nestačí. Jenže co mohla dělat? Donutit ho nemohla. A představa, že by Vavřinec chodil ze školy sám, byla nemyslitelná. V dnešní době, ve velkém městě? Ani náhodou. I když mu táhlo na deset, tenhle krok si Veronika dokázala představit nejdřív za pár let.
Doma sebrala sílu a oznámila Dagmar Bílýové, že přišla o práci. Dodala, že nějaké úspory mají, že zvládnou první období bez paniky a že žádné skuhrání nepřipadá v úvahu.
„Malomyslnost je hřích,“ pronesla Dagmar automaticky.
Veronika nechtěla slyšet další výčitky o tom, že za všechno může ona. Už tak toho bylo dost.
„Víš,“ začala Dagmar váhavě, „možná bych přece jen mohla zkusit ty léky. Aspoň abych chodila pro Vavřince. Škola je kousek. V nové práci ti přece nikdo nedovolí pořád odbíhat.“
„A opravdu bys to zvládla?“ zeptala se Veronika nedůvěřivě. „Opravdu bys do toho šla?“
„Upřímně? Bojím se,“ přiznala Dagmar. „Ale chtěla bych ti pomoct.“
„Něco vymyslíme. Třeba seženu někoho, kdo by ho vyzvedával,“ mávla Veronika rukou. „A ty mi pomáháš už teď. Starost o domácnost mi bereš úplně ze zad. To má obrovskou cenu. Jen… opravdu se ti vůbec nechce ven?“
„Někdy ano. Jenže i při té představě se mi rozbuší srdce tak, že mám pocit, že omdlím.“
Práci ve svém oboru Veronika nenašla. Jakmile zmínila nutnost odcházet kvůli dítěti, zájem zaměstnavatelů mizel. V okolí nebyl žádný spolehlivý senior bez práce, který by se mohl stát pravidelnou výpomocí, a svěřit syna cizímu člověku se bála. Po šesti týdnech marného obíhání pohovorů to vzdala. Opustila profesi, která ji bavila, a nastoupila jako řidička–kurýrka do malé pizzerie obsluhující jejich čtvrť a pár okolních ulic. Ideální řešení. Nemusela nikomu vysvětlovat, proč občas změní trasu. Prostě cestou mezi objednávkami vyzvedla syna nebo ho hodila domů po zákazníkovi.
„To je paráda!“ skákal Vavřinec radostí. „Budeš nám nosit pizzu?“
„Ani náhodou,“ smála se. „Zaměstnanecké slevy nejsou žádný zázrak. Ale hlady neumřeme, to ti slibuju.“
Dagmar takové nadšení nesdílela.
„Nejdřív odešel manžel. Teď tohle,“ povzdechla si. „Veroniko, vykašli se na mě. Najdi si chlapa, pořádnou práci. Žij normálně.“
„A co je nenormálního na práci kurýrky?“ ohradila se Veronika. „Je to dočasné. Dokud Vavřinec nebude chodit sám. A navíc, nejsem první ani poslední, koho chlap opustil.“
„Chceš zůstat sama napořád? Jsi krásná ženská. Jen ses zanedbala… vlasy pořád v culíku, oči unavené. Dokud jsi mladá, měla bys se sebou něco dělat. Kadeřník, krém, parfém…“
„Nepůjdu se zkrášlovat kvůli lovu manžela,“ usekla to Veronika. „Mám jiné starosti. Musím řešit jídlo, nájem, příspěvky do školy. Práce je a to stačí. Stydíš se snad, že má dcera vysokou školu a rozváží pizzu?“
„Ne… pracovat není ostuda,“ zamumlala Dagmar.
„Tak mi to přestaň předhazovat.“
Domácnost fungovala dál ve stejném režimu. Dagmar zůstávala doma a k léčbě se neodhodlala. Vavřinec nastoupil do čtvrté třídy a Veronika si na novou práci zvykla překvapivě rychle. Začala ji vnímat skoro jako poslání. Nevozila jen krabice – vezla lidem teplé jídlo, radost, úlevu po dlouhém dni. Ke každému byla milá, usmívala se, a brzy se objevily i dýška. Příjemný bonus. Jediné, co jí dělalo starosti, byla její stará škodovka. Denně dostávala zabrat a rezerva na opravy prakticky neexistovala. Veronika se rozhodla, že všechny spropitné bude odkládat stranou právě na auto.
Jednoho večera, ke konci směny, vezla objednávku do nového domu v luxusní čtvrti u nábřeží. Do uzavřeného areálu ji tentokrát bez problémů pustili, což ji mile překvapilo. Do takových míst se dosud nedostala a už při vjezdu si uvědomila, že tady ještě nikdy nerozvážet nebyla – a právě tím nenápadně začínala kapitola, která měla její zaběhnutý rytmus narušit.