Firemní vedení jí už dávno nabízelo, že by si mohla nechat polepit auto reklamní fólií. Prý by se jí pak snáz parkovalo, policajti by byli shovívavější a na silnici by neměla tolik potíží. K tomu ještě slibovali drobný příplatek. Veronika to ale pokaždé bez rozmýšlení odmítla. Ta směšná částka by sotva pokryla nervy a hlavně náklady na to, až by tu barevnou hrůzu jednou sundávala z laku. O svém autě měla jasnou představu a pojízdný billboard do ní nezapadal.
Do téhle čtvrti, plné moderních vil a drahých bytových domů, zatím nikdy nic nerozvážela. Často kolem projížděla, obdivovala architekturu a říkala si, že lidé z takových míst si asi vaří sami nebo mají vlastního kuchaře. Myšlenka, že si i tady někdo objedná obyčejnou pizzu, ji vlastně pobavila. Zaparkovala, vyjela výtahem do patra a zamířila ke správným dveřím. Zastavila se. Byly pootevřené. A nikde nikdo.
„Haló…?“ ozvala se nejistě. „Je tu někdo?“
V tu chvíli se jí žaludek nepříjemně stáhl. Co když je to nějaká past? Máma jí přece mockrát opakovala, že tahat se večer po cizích bytech není pro ženskou bezpečné. Chlap by si s tím možná poradil, ale ona by měla být obezřetná. Otevřené dveře, ticho, platba v hotovosti… pizzu prostě nemohla nechat na rohožce a zmizet.
„Jsem tady s objednávkou!“ zavolala hlasitěji a nahlédla do chodby.
Začínalo to být vyloženě nepříjemné.
Interiér bytu ji překvapil. Čekala okázalý luxus, zlacené detaily a designové výstřelky, ale místo toho viděla strohé šedé stěny, pár kusů nábytku a nic navíc. A pořád žádný člověk. Nakonec si v duchu vynadala, že plaší sama sebe. Adresa byla evidovaná v systému, dům měl ostrahu a rozhodně to nevypadalo jako místo, kde by se děly podivnosti. Vytáhla telefon a otevřela kartu zákazníka.
„Pane Jindřichu Doležale, jste tady?“ zavolala už odvážněji.
„Jsem…“ ozvalo se slabě z hloubi bytu.
Zula se a šla za hlasem. Na pohovce ležel muž s nepřirozeně bledou tváří, oči měl zavřené a rukou si svíral břicho. Zdálo se jí, že se mu na čele leskne pot, ale v místnosti bylo šero – venku se mezitím setmělo a svítila jen malá lampička.
„Přivezla jsem pizzu,“ oznámila.
„Děkuju… promiňte. Peníze jsou na stolku. Krabici tam klidně nechte.“
Položila pizzu, vzala bankovku v hodnotě pěti tisíc korun a začala počítat drobné. Přitom ji bodlo zvláštní tušení. Ten obličej… ten hlas… odkud ho zná? A hlavně – co mu je? Má se ptát, nebo raději mlčet?
„Drobné si nechte,“ pronesl muž.
„Jak chcete,“ pokrčila rameny.
Zůstala stát jako přimražená. Téměř čtyři tisíce korun spropitného. To se jí ještě nikdy nestalo. S takovou částkou by už opravdu mohla auto bez výčitek odvézt do servisu.
„Poslyšte,“ osmělila se, „není vám dobře? Vypadáte… opravdu špatně.“
Otevřel oči a podíval se na ni. A v tom okamžiku jí to došlo. Ten pronikavý pohled šedých očí s tmavým lemem znala z obrazovky. Jindřich Doležal. Mediálně známý psychoterapeut, tvář diskusních pořadů, rozhovorů i internetu. Viděla ho snad všude. A teď leží sám v cizím bytě a vypadá, jako by byl na pokraji kolapsu.
„Vy snad vypadáte líp?“ pousmál se unaveně. „Hezká jste, ale tváříte se jak Popelka po šichtě. A ta bunda s logem… paradoxně vám sluší.“
Po tomhle pochybném komplimentu bolestivě zasténal a přitiskl si ruku k boku.
„Co vás bolí?“ zeptala se ostře.
„Nebojte se, jsem lékař. Vzal jsem si prášek. Lehnu si a přejde to.“
„Jasně,“ zamumlala a už lovila telefon.
„Nevolejte záchranku!“ vyhrkl vyděšeně.
„Budu,“ odbyla ho. „Ležte a mlčte. Vsadím se, že máte slinivku. Živíte se tady jen fastfoodem, že?“
„Zavřel jsem se tu na pár dní, psal jsem práci… a jedl cokoliv,“ přiznal.
„Prosím? Tady je muž v akutních bolestech… ano, jmenuje se Jindřich Doležal… kolik vám je?“ otočila se na něj.
„Třicet osm. Mohla jste klidně zavolat soukromou službu,“ zabručel dotčeně.
Nadiktovala adresu a znovu si ho změřila.
„Nedělejte drahoty. Kdyžtak se to pak upraví. Co jste si vzal?“
„No-spu. A trochu se mi ulevilo.“
„To jo, barvu už máte lepší. Předtím jste byl bílý jak stěna.“
„Vy jste doktorka?“
„Ne.“
„Tak odkud tohle všechno víte?“
„Táta byl alkoholik. Zemřel na nekrózu slinivky.“
„To je hrozné… je mi líto. Muselo to být těžké.“
„Dalo se. Pil potichu. S nikým se neoháněl sekerou,“ mávla rukou. „Ale vy… opravdu tu sedíte zavřený, hladovíte a píšete dizertaci? A to přesto, že máte peněz dost?“
„Věda mě baví. A upřímně? Už jsem ze sebe měl pocit trosky.“
Veronika zmlkla a pak tiše řekla: „To znám. Já taky. Dřív jsem pracovala jako technolog v jedné české oděvní firmě. Docela slušné značce. Teď je to celé v troskách.“
„A neměla byste být někde na cestě s další objednávkou?“
„Nemusela. Vy jste poslední. A mimochodem – tu pizzu dnes jíst nesmíte.“
„Nejdřív jsem myslel, že mě bolí žaludek hlady,“ povzdechl si. „Proto jsem objednal. Pak se to jen zhoršovalo. A teď… zase to sílí.“
V tu chvíli dorazila sanitka. Dveře zůstaly otevřené a záchranáři vešli dovnitř. Jakmile zjistili, že Veronika s pacientem nemá žádný vztah, vystrčili ji na chodbu. Nechala to být. Jsou profíci, poradí si. A proč by se vlastně měla trápit kvůli cizímu chlapovi? Zaplatil, hotovo. Jen ty jeho oči… ty byly opravdu výjimečné. Jinak? Nic zvláštního.
Přesto na něj myslela celý večer a ještě dopoledne dalšího dne. Jak to s ním dopadlo? Pomohli mu vůbec? Ach jo, je ona ale hloupá. Vždyť je to známá osobnost. Stačilo otevřít internet a trochu se podívat…