Auto měla Veronika Urbanová konečně v servisu, a tak si po cestě domů odskočila pro kávu. Sedla si ke stolku u okna a bez většího zájmu projížděla zprávy na telefonu. Čekala, že někde zahlédne alespoň krátkou zmínku o Jindřichu Doležalovi. Nic. Ani řádek. To znamenalo jediné – nikdo nic nevynesl. Ona sama samozřejmě mlčela, sousedé i ochranka domu taky. A kupodivu ani lékaři neotevřeli pusu. Možná si o sobě myslel víc, než kolik odpovídalo realitě. Vždyť koho by zajímala slinivka jednoho známějšího psychoterapeuta? A navíc… byl to trochu hulvát. Jen tak vypálit ženě do očí, že nevypadá zrovna nejlépe.
S přibývajícími hodinami se její myšlenky na něj začaly rozplývat. Večer už ho měla v hlavě jen okrajově a následující den zmizel úplně. Všechno se vrátilo do zaběhnutých kolejí. Práce – čím víc rozvozů, tím víc peněz. Syn – ráno odvézt do školy, odpoledne vyzvednout, večer se mu věnovat. Minimálně ho obejmout a připomenout mu, jak moc ho miluje a jak je na něj pyšná. Sama to jako dítě slýchala jen zřídka a dodnes ji to bolelo. Každý večer pak patřil i matce. Nemoc Dagmar Bílýové znamenala stálé napětí, přestože nevycházela z bytu a snažila se záchvatům vyhýbat. Uklidňování patřilo k Veroničině denní rutině stejně samozřejmě jako práce. Takový byl její život. Co nadělá. Stejně si v duchu říkala, že přece jednou se něco musí zlomit. Nemůže to takhle běžet pořád. Musí přijít něco dobrého. Možná by se měla učit od Vavřince Veselého – radovat se z toho, co má, a nečekat zázraky shůry.
„Veroniko, někdo kvůli tobě volal,“ oznámil jí jedno odpoledne Filip Malý, administrátor směny v pizzerii. „Nechal číslo. Chtěl přímo tebe, ale kontakt jsem mu nedal.“
„Kdo?“ zpozorněla.
„To už nevím. Ale napsal jsem si to,“ zamumlal a začal lovit papírek v zásuvce. „Tady.“
Jakmile Veronika přečetla jméno, projel jí tělem mráz. Jindřich Doležal. Proč jí volal? Nejspíš chtěl poděkovat. Nebo… Ne, raději si nic nenamlouvat. Volat mu nebude. Začne snít o nesmyslech a akorát si ublíží. Kde je on a kde ona? Nesmysl. Papírek zmuchlala a hodila do koše, i když ji hned vzápětí hryzlo svědomí. Co když jí chtěl dát peníze? Na jednu stranu pomohla prostě proto, že to bylo správné. Za to se přece neplatí. Na druhou – peněz měli pořád málo. Ne. Dost. Nejdřív by doufala v peníze, pak v románek s mediálně známým psychoterapeutem, a nakonec by slyšela jen zdvořilé „děkuji“. Na další zklamání neměla sílu.
Objevil se znovu asi po dvou týdnech. Přišel přímo do pizzerie, objednal si a nenápadně promluvil s Filipem, kterému vtiskl do dlaně bankovku. Pak se usadil ke stolku u okna s čajem. Dietu dodržoval pořád, a už mu lezla krkem. Když Veronika vstoupila dovnitř, ani si ho nevšimla a zamířila rovnou ke stojanu s objednávkami.
„Veroniko, dneska máš volno. Zavolal jsem Břetislava Starého,“ oznámil jí Filip.
„Cože? Jak volno? Vyhazuješ mě?“ vyhrkla.
„Nech toho!“ sykl. „Výplata bude jako vždy. Zítra normálně přijď. Jen… někdo na tebe čeká.“
„Kdo?“ vyděsila se a v hlavě jí okamžitě probleskla myšlenka na syna.
Otočila se. U vzdálenějšího stolku seděl Doležal a mával na ni, dokonce se usmíval. Málem se jí podlomila kolena. Vztek ale zmizel ve chvíli, kdy se zadívala do jeho šedých očí.
„Proč jste nezavolala?“ zeptal se přísně. „Vzkaz jste dostala.“
„Hlavní je, že jste v pořádku,“ odpověděla a posadila se.
„Jsem. Ale ta dieta je peklo.“
„To nic. Důležité je, že jste to zvládl.“
„A já vás ani nemůžu pozvat do restaurace. Co bych tam jedl? Zeleninové pyré?“ pousmál se.
„Klidně. S dušenou karbanátkou,“ zasmála se. Pak se zarazila. „Počkejte… vy mě chcete pozvat na večeři?“
„Ano.“
„Jen z vděčnosti?“
„Vy jste vždycky tak podezřívavá?“ zakroutil hlavou. „Líbíte se mi. Chci vás pozvat na rande.“
Veronika se nadechla. Od chvíle, kdy odešel manžel a přišla o práci, hledala za vším háček. Bálo se jí snít. A přitom… ty jeho oči.
„Dobře,“ řekla pomalu. „Ale mám desetiletého syna a nemocnou mámu s agorafobií. Všechno je na mně. Máma odmítá léky, večer ji uklidňuju a syna skoro nepouštím ven,“ vychrlila, hlas se jí třásl.
Jindřich položil ruku na tu její.
„Stačí. Rozumím.“
„Takže pořád chcete do restaurace?“
„Samozřejmě. Myslela jste, že mě vyděsí dítě a nemocná matka?“
„Nemocná matka,“ zdůraznila.
„Zvládneme to,“ usmál se a vstal. „Jsem přece psychoterapeut.“
Zůstala na něj zírat.
„Jenže vy budete určitě strašně drahý.“
„Zachránila jste mi život,“ odpověděl klidně. „Lékaři říkali, že sanitka přijela včas. Co je cennější než život?“
„Takže přece jen z vděčnosti…“
„Už dost!“ přerušil ji a políbil.
Přímo v pizzerii, kde pracovala jako kurýrka. Filip za pultem taktně odvrátil zrak a začal přehrabovat papíry. Místnost jako by se rozzářila. Jako by se na okamžik zastavila sama Láska. Co může být cennější než život? Možná právě ona.