Miloslav telefon nezvedal, dokud si neodskočil na balkon. Dobře věděl, že hovory se sestrou by Kateřina Sedláčková rozhodně nepřivítala s nadšením.
„Ahoj, bráško!“ ozvala se do sluchátka Iveta Čermáková hlasem, který zněl až příliš slavnostně. „Za čtrnáct dní mám kulatiny. Třicet. Chápeš, co tím myslím, že jo?“
Miloslav po očku zkontroloval kuchyň. Kateřina právě rozlévala polévku do talířů a tvářila se klidně.
„No… a co ode mě čekáš?“ zeptal se opatrně.
„Ty mě znáš!“ rozesmála se Iveta. „Ráda bych to oslavila u vás doma. Máte přece velký obývák. V mém podnájmu se sotva otočíš, majitelka by nadávala, a restaurace? To je ranec.“
„Nenapadlo tě spíš nějaké bistro?“ zkusil to Miloslav. „Když bude potřeba, přidám ti peníze.“
„Zbláznil ses?“ vyjela po něm sestra. „Třicátiny nejsou obyčejná oslava. Proč bych měla platit sál, když máš byt? A stejně bys mi finančně pomáhal tak jako tak. Nejsem dcera milionáře.“
„Nech mě to aspoň probrat s Kateřinou,“ navrhl. „Je to přece její byt, třeba měla jiné plány.“
„To už je pasé,“ skočila mu do řeči Iveta. „Všem jsem oznámila, že to bude u tebe. Uvolni byt na celý den, ano? Máma říkala, že vaření vezme na sebe.“
Miloslav si unaveně promnul čelo. Než stihl vymyslet, jak z toho vybruslit, telefon znovu zavibroval. Tentokrát zpráva od matky. Psala, že Iveta chce sestavit menu, přiložila seznam jídel a připomněla, že bude potřeba nakoupit suroviny. Na závěr dodala, že by Kateřina měla pomoci a že další ruce u plotny se budou hodit.
Kateřina mezitím nic netušíc zapadla do křesla s mobilem v ruce a pustila si oblíbený seriál. Když Miloslav vešel do obýváku se sklopeným pohledem, hned jí došlo, že je zle.
„Tak copak zase?“ zeptala se klidně a zastavila přehrávání.
„Káťo, poslouchej… Iveta má narozeniny. Třicetiny. Je to přece jen významné,“ začal váhavě.
Kateřina zvedla obočí. „Tak ať je oslaví. My jí v tom snad nebráníme, ne?“
Miloslav si nervózně poškrábal zátylek. „Ona by to chtěla u nás doma.“
„Prosím?“ Kateřina se prudce narovnala. „Jako tady? V našem bytě?“
„Jen na jeden večer,“ hájil se. „Restaurace je drahá, u ní je málo místa…“
„A ty jsi jí to odsouhlasil?“ vyjela na něj.
„Řekl jsem, že to s tebou proberu,“ namítl. „Ale Iveta už rozeslala pozvánky. A máma řeší menu…“
Kateřina zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Miloslave, řekni mi jednu věc. Ty jsi dospělý chlap, nebo jen pošťák mezi přáními své sestry?“
„Proč to hned hrotíš?“ zkusil to obrátit v legraci.
„Já to hrotím?“ usmála se kysele a ukázala na jeho telefon. „Nikdo se mě ani neobtěžoval zeptat. Připomínám, že tohle je můj byt, ne veřejná hala pro rodinné ambice. Iveta chce slavit u mě doma, já mám vařit, pomáhat tvé mámě, a přitom se o tom dozvím jako poslední?“
Vtom se Kateřině rozezněl telefon. „Výborně,“ procedila skrz zuby a zamávala mobilem Miloslavovi před očima. „A máme tu finále. Volá tvoje máma.“
Přijala hovor a z reproduktoru se okamžitě ozval energický hlas: „Kateřino, Miloslav ti už určitě říkal, jak to s tou oslavou bude, že?“