„Poslouchej,“ pokračoval neodbytný hlas Stanislavy Šimonové z telefonu, „bude nás kolem čtyřiceti lidí. Takže vařit se začne už v noci. Přijedu den předem, zhruba v šest večer, a všechno si tu zorganizujeme.“
Kateřina Sedláčková se hořce uchechtla. „V noci? To snad nemyslíte vážně. S něčím takovým jsem rozhodně nesouhlasila.“
„Počkej, ještě jsem neskončila,“ nenechala se zastavit tchyně. „Miloslav už ode mě dostal seznam všeho potřebného, slíbil, že nákup zařídí.“
„Dobrá,“ protáhla Kateřina chladně. „A z čeho se to celé zaplatí? Máte představu, kolik taková akce stojí?“
„Miloslav říkal, že s tím pomůže,“ odbyla otázku Stanislava stručně.
„Aha. Takže shrnuto: z mého bytu uděláte hospodu, já budu kmitat v kuchyni a ještě to máme financovat my?“ Kateřině se hlas třásl vztekem, který už nešla potlačit.
„Iveta Čermáková vám snad není cizí,“ namítla tchyně dotčeně. „Copak je takový problém jeden den pomoct? Něco nakrájet, postát u plotny… Vždyť jsi přece paní domu!“
„Stanislavo Šimonová,“ skočila jí Kateřina do řeči, „o žádné oslavě jsem se dozvěděla teprve před chvílí. Nikdy jsem nedala svolení, aby se narozeniny Ivety slavily v mém bytě.“
„Pořád jen ‚můj byt, můj byt‘,“ rozkřikla se tchyně. „Jsi manželka Miloslava, takže je všechno společné!“
„Opravdu?“ opáčila Kateřina ostře. „Kdyby byl byt napsaný na Miloslava, mluvila byste úplně jinak. To bych byla jen přívěsek, co tu přebývá.“
„Neříkej nesmysly. Rozhodnuto. Do pátku musí být nakoupené všechny suroviny,“ ukončila Stanislava hovor a bez rozloučení zavěsila.
Kateřina zůstala stát s mobilem v ruce. „Tak co to mělo znamenat?“ obrátila se na manžela, když se z telefonu ozvalo jen ticho.
Miloslav Petříček si konečně odkašlal. „Už toho nech. Děláš ze sebe kdovíco. Všichni ti řekli, že přeháníš. Přiznej chybu a přestaň se sekat.“
Ta slova jí vyrazila dech. Beze slova vstala, přešla k šatní skříni a vytáhla velkou sportovní tašku. Pak se vrátila do ložnice, otevřela komodu a s ledovým klidem začala skládat Miloslavova trička a džíny. On mezitím nabyl dojmu, že má vyhráno.
Hlučně otevřel lednici, popadl láhev piva, zabouchl dveře a zamířil do obýváku. Usadil se před televizí, jako by se doma nedělo vůbec nic neobvyklého.
Byl přesvědčený, že Kateřina brzy vychladne. Zabručí si, postěžuje a všechno se vrátí do starých kolejí. Dokonce si pustil fotbal a čekal, že za chvíli nakoukne do pokoje a zavolá ho na večeři. Jenže to se nestalo.
Asi po půl hodině stála Kateřina v předsíni s taškou v ruce. Vedle ní ležela sportovní brašna, nacpaná Miloslavovými věcmi až po okraj. Když vyšel z obýváku směrem ke kuchyni, zarazil se.
„Co má tohle znamenat?“ zamumlal nechápavě. „Jaký divadlo tu zase hraješ?“
Podívala se na něj chladně, bez špetky něhy. „Tohle není žádný cirkus, Miloslave. Tohle je konec. Už nebudu stínem ve tvém životě, služkou ve vlastním bytě ani kulisou pro rozmary tvojí matky a sestry. Jestli chceš být dokonalý syn a bratr, klidně. Vrať se k mámě. Připravujte oslavu spolu. Určitě ti ráda uvolní kus gauče v obýváku.“
„To myslíš vážně?“ vykročil k ní. „Já se přece nebudu stěhovat.“
„Myslím to naprosto vážně,“ přikývla klidně. „A upřímně – ani nechci, abys se vracel. Snášela jsem toho tolik, že teď pochybuju sama o sobě. A toho už mám dost.“