— Zase jdeš domů pozdě! — ozval se z ložnice podrážděný hlas Radima Pavlíčka hned ve chvíli, kdy Amálie Hájeková vstoupila do bytu a odložila kabát.
— A co je ti do toho? — odsekla bez váhání a podívala se na bratra rozvaleného v křesle s mobilem v ruce. — Můžu si to dovolit. Na rozdíl od tebe aspoň mám práci.
Radim si posměšně odfrkl a zvedl oči od displeje.
— Práci? Vážně? A kde přesně ji jako děláš? Tady doma? Z gauče?
Amálie se zarazila ve dveřích pokoje. Povlečení na posteli bylo zmačkané, na nočním stolku ležela prázdná krabice od pizzy a oblečení, které si ráno pečlivě připravila na postel, bylo teď bez ladu a skladu naházené v koutě.
— To snad nemyslíš vážně… — vydechla. — Ty jsi moje věci vyházel z ložnice?
Přistoupila blíž a ukázala na hromadu oblečení. Radim jen neurčitě pokrčil rameny.
— Nějak to tak vyšlo. Máma potřebovala místo na moje nářadí a tady je víc prostoru. Navíc tu stejně trávím víc času než ty.
— Radime, tohle je můj pokoj! — zvýšila hlas. — Tobě přece ten tvůj stačil!
Radim se zvedl a postavil se těsně před ni, pohledem shora dolů.
— Tvůj? Amálie, ty už dávno nic svého nemáš. Po rozvodu ses sem vrátila, zatímco já tu celé ty roky žil a pomáhal mámu držet nad vodou.
— A to ti dává právo si tu dělat, co chceš?! — křičela už otevřeně.
Dveře do kuchyně se pootevřely a v chodbě se objevila Dagmar Šimonová. Únava v její tváři napovídala, že podobný výbuch dřív nebo později čekala.
— Dost, děti, — pronesla klidně, ale nekompromisně. — Pojďte si sednout ke stolu a promluvíme si jako dospělí.
— Mami, tady není co řešit, — mávl Radim rukou. — Ten pokoj potřebuju já.
— Takže já jsem tu jako co? — vzplanula Amálie. — Proč on pořád rozhoduje o tom, komu co patří?
Dagmar si těžce povzdechla a kývla směrem ke kuchyni.
— Do kuchyně. Oba. Řekla jsem to jasně.
Amálie po bratrovi střelila vzteklým pohledem, ale poslechla. Radim protočil oči a šel za ní.
— A co teď? — utrousil sotva dosedl na stoličku. — Zase přednáška o rodinné harmonii?
— Zkus to aspoň jednou, — odpověděla mu Amálie jedovatě.
— Mlčte oba! — zvýšila Dagmar hlas a v místnosti zavládlo ticho.
Chvíli si je mlčky prohlížela, pak zkřížila ruce na hrudi.
— Nejsem už nejmladší a tyhle hádky poslouchat donekonečna nebudu. Jste dospělí lidé, ale chováte se hůř než malé děti.
— Mami, zamysli se… — začal Radim, ale zarazil se, když zvedla ruku.
— Ne, Radime. Teď mluvím já. Ložnice je jen jedna a chcete ji oba. Takže se to vyřeší spravedlivě.
— Spravedlivě? — vyhrkla Amálie. — Já nemám ani vlastní kout! Viděla jsi jeho pokoj? Ten by stačil jen na skříně a krámy!
— Jasně, — ušklíbl se Radim. — Ty chceš pohodlí na můj účet? Možná bys rovnou chtěla utrácet i moje peníze.
— Ticho! — okřikla je Dagmar znovu.
Napětí se dalo krájet.
— Ráno se rozhodne, jak to bude, — uzavřela to. — Teď chci klid.
Amálie vyběhla z kuchyně a práskla dveřmi svého malého pokoje. Radim zůstal sedět a díval se stranou.
— Radime, — oslovila ho Dagmar tiše, — víš přece, že takhle to nejde.
— Dělám tu všechno pro vás. Nemám kam jinam jít. A nemůžu za to, že ona nezvládla vlastní život.
Dagmar jen zavrtěla hlavou a odešla spát, nechávajíc syna samotného s těžkými myšlenkami.
Ráno bylo v bytě stále cítit napětí. Amálie se snažila bratra vůbec nepotkat a seděla u kuchyňského stolu s hrnkem kávy, upřeně zabořená do telefonu, jako by okolní svět na chvíli přestal existovat.