Přepážka už stála pevně na svém místě a v nově vzniklém „pokoji“ se na garnýži lehce houpaly závěsy. Zbývalo jediné – vzít do ruky váleček a pustit se do barev. Než se k tomu ale dostali, zavolala je vůně čaje do kuchyně.
U stolu už čekala Dagmar Šimonová. Nachystala konvici s horkým čajem a na talíř položila ještě teplý koláč. Když spatřila Radima s Amálií, jak si sedají naproti sobě, od hlavy až k patě zapatlaní od barvy, ale s úsměvy ve tváři, viditelně se jí ulevilo.
„Tak copak, už spolu dokážete pracovat?“ nadhodila s jemným pobavením, zatímco stavěla čaj doprostřed stolu.
„Jo. A dokonce jsme se nestihli pohádat,“ utrousil Radim s ironickým úsměvem. „Tedy… skoro.“
„Mami, představ si, on je dokonce k něčemu dobrý,“ přidala se Amálie a šťouchla do bratra loktem.
„Ty si pořád ještě nezvykla, že mám i světlé stránky?“ zazubil se Radim.
„Dost, nebo to zase sklouzne tam, kde jsme byli,“ zarazila je Dagmar klidně, ale rozhodně.
Radim se na sestru krátce zadíval a pak, trochu nečekaně, promluvil vážnějším tónem:
„Víš co, Amálie… přemýšlel jsem o tom. Jestli chceš větší kus pokoje, vezmi si ho. Mně bude stačit menší část.“
„To myslíš vážně?“ podívala se na něj překvapeně.
„Jo,“ pokrčil rameny. „Už nemám chuť se kvůli tomu hádat. Bydlíme pod jednou střechou, tak ať se tu dá normálně fungovat.“
Amálie chvíli mlčela, jako by si v hlavě srovnávala myšlenky, a pak tiše pronesla:
„Děkuju.“
Ráno bylo v domě nezvykle klidné. Amálie se probudila dřív než obvykle a bez přemýšlení zamířila do větší místnosti, aby si v denním světle prohlédla výsledek včerejší dřiny. Přepážka byla rovná, závěsy rozdělovaly prostor na dvě jasně oddělené části a i když barva ještě úplně nezaschla, místnost už působila útulně a nově.
V rohu, přímo na podlaze, spal Radim. Přikrytý starou dekou vypadal klidně, téměř bezstarostně. Na jeho tváři bylo znát vyčerpání, které se den předtím snažil maskovat. Amálie se na chvíli zastavila a mlčky ho pozorovala, pak se tiše vrátila zpět do kuchyně.
Dagmar Šimonová už byla vzhůru a chystala snídani. Když dcera usedla ke stolu, vzhlédla k ní s klidným výrazem.
„Tak co, jaký máš pocit?“ zeptala se.
„Asi dobrý,“ přikývla Amálie. „Upřímně… nevěřila jsem, že to zvládneme.“
Dagmar se lehce pousmála.
„Vy dva jste si vždycky uměli najít cestu k sobě. Jen jste na to na čas zapomněli.“
„Zapomněli?“ zvedla Amálie obočí. „My jsme se spíš pořád jen hádali,“ namítla a zahřívala si dlaně o hrnek.
„Hádky nejsou konec světa,“ povzdechla si matka. „Jste rodina. Někdy je jen potřeba si to znovu připomenout.“
Vtom do místnosti vešel rozcuchaný Radim, ještě napůl ospalý. Přelétl pohledem sestru i matku.
„Dáte si snídani?“ zeptala se Dagmar a začala rozdávat talíře s kaší.
„Jasně,“ přikývl Radim a posadil se naproti Amálii.
Chvíli jedli mlčky, než Amálie prolomila ticho.
„Hele, Radime… chtěla jsem ti poděkovat. Za včerejšek. Vím, že jsi nemusel ustoupit.“
Radim se na ni podíval trochu zaskočeně.
„Ale no tak. Stejně tu jsme spolu. Nemá cenu se hádat donekonečna.“
„Jenže ty ses zachoval fér,“ pokračovala. „A to pro mě něco znamená. Chtěla jsem, abys to věděl.“
Zamyslel se a pak se ušklíbl:
„Ty mě dneska překvapuješ. Od tebe se takových slov člověk moc nedočká.“
„Nedělej si iluze,“ odfrkla si. „Jen jsem zjistila, že nejsi zas tak hrozný. Občas.“
Dagmar se posadila ke stolu a sledovala je s tichým, hřejivým úsměvem.
„Děti,“ promluvila po chvíli a odložila hrnek, „váš táta vždycky říkal, že nejdůležitější je držet při sobě. Ať je jakkoli těžko. Jsem ráda, že jste si na to vzpomněli.“