Amálie Hájeková seděla u stolu s hrnkem už dávno vystydlé kávy, pohled zabořený do displeje telefonu. Prsty bezmyšlenkovitě posouvala obrazovku, aniž by skutečně četla, co se na ní objevuje. Radim Pavlíček mezitím přecházel po chodbě sem a tam. Staré parkety pod jeho kroky hlasitě vrzaly a on si k tomu schválně okázale zíval, jako by chtěl dát jasně najevo, že je doma pánem a že ho nelze přehlédnout.
Dagmar Šimonová tu scénu pozorovala z prahu kuchyně a zhluboka si povzdechla. Napětí mezi jejími dětmi se nerodilo ze dne na den. Od chvíle, kdy se Amálie po rozvodu vrátila zpátky domů, přibývalo drobných hádek téměř denně. Jednou šlo o neumyté nádobí, jindy o to, kdo si vezme auto o víkendu. Spor o ložnici však všechny předchozí rozmíšky zastínil – byl nejbolestivější a nejvýbušnější.
Pro Radima představoval byt poslední jistotu. Po vlastním rozchodu do něj vložil spoustu peněz i energie, opravoval, vylepšoval, staral se o chod domácnosti a postupně nabyl pocitu, že mu to tu náleží. Amálie naopak brala návrat jako dočasné řešení, nutnou zastávku v době, kdy se jí život sypal pod rukama. I ona ale toužila po kousku klidu a soukromí. Ložnice pro ni nebyla rozmařilost, ale poslední místo, kde se cítila aspoň trochu v bezpečí.
„Navrhuju tohle,“ promluvila Dagmar náhle a vstoupila do kuchyně. „Dnes večer si spolu sedneme a rozhodneme se, jak dál. Do té doby chci, abyste oba přemýšleli.“
„Přemýšleli?“ utrousil Radim kysele. „Já mám jasno už dávno.“
„Já taky,“ přidala se Amálie bez zvednutí očí.
Dagmar si na okamžik přivřela víčka, aby zakryla únavu. Místo dospělých lidí měla před sebou dvě umíněné děti.
„Řekla jsem, co jsem chtěla,“ pronesla pevným hlasem. „Večer si promluvíme. A do té doby se chovejte slušně.“
Oba se znovu ponořili do svých věcí, ale v hlavách jim už vířily argumenty a připravené výpady na další střet.
Večer se všichni tři sešli u kuchyňského stolu. Dagmar položila doprostřed starý sešit, do kterého si léta zapisovala výdaje domácnosti a různé poznámky.
„Začneme tím podstatným,“ začala klidně. „Ložnice je jen jedna. Chápu, že každý z vás má své důvody, ale chci, abychom to vyřešili bez křiku.“
„Mami, o čem se tu ještě bavit?“ vybuchl Radim jako první. „Bydlím tady déle, platím účty, investoval jsem do oprav a pomáhám ti. A Amálie? Ta tu jen zabírá místo.“
Amálie se narovnala a probodla ho pohledem. „Zabírám místo? To si děláš legraci? Ten byt patří celé rodině, táta na něj dřel roky! Jsem tvoje sestra, nebo sis to už vymazal z paměti?“
„Ale jo, jasně, sestra,“ ušklíbl se Radim. „Jenže já tady všechno táhnu. Ty ses sem vrátila, protože ti zkrachoval vztah, a teď chceš, aby se všechno točilo kolem tebe.“
„Ty mě nebudeš soudit!“ vykřikla Amálie se slzami na krajíčku. „Nevíš o mně vůbec nic!“
„Dost!“ udeřila Dagmar dlaní do stolu. „Pozvala jsem vás sem, abychom našli řešení, ne abyste po sobě házeli špínu.“
V kuchyni se rozhostilo tíživé ticho. Amálie sevřela rty, aby se nerozplakala, a Radim se zadíval stranou, vyhýbaje se matčinu pohledu.
„Dobře,“ pokračovala Dagmar po chvíli. „Když se nedokážete dohodnout, rozhodnu sama. A pak si nestěžujte.“
„Jaké rozhodnutí?“ zeptal se Radim zamračeně.
„Mluvila jsem s Lenkou Řezníkovou,“ odpověděla Dagmar klidně. „Navrhla jedno řešení.“
„S tou sousedkou?“ odfrkl si.
„Ano. A její nápad je jednoduchý: velký pokoj rozdělíme na dva menší. Příčkou, závěsem nebo třeba skříní. Každý budete mít svůj kout.“
Radim se zamračil ještě víc. „To myslíš vážně? A kde se pak budeme scházet jako rodina? Kam posadíme návštěvy?“
„Jaké návštěvy?“ rýpla si Amálie ironicky. „Stejně tam celý den sedíš jen ty u televize.“
„Víš vůbec, kolik to bude stát?“ vyjel Radim, zatímco napětí v místnosti dál houstlo a bylo jasné, že tímhle večerem spor zdaleka nekončí.